Čím jsme, víme jenom my sami.

Ralph Waldo Emerson

TVOR

Ráno se Tvor probudil a v prázdném obličeji podtrhl prázdnotu. Začal mu den. Chutnal kávou a v koberci rostla tráva. Oknem se vnucovaly sluneční paprsky. Nepustil je dovnitř. Neměly ručník. Tvor dnes zjistil, že je neděle. Lehl si záptky do postele a chtěl usnout. Nepřikládal svým snům žádné obrazy, nepotřeboval jejich obnovení.

Všechno se pořád opakuje. Zase zmizí. když dešťové kapky vyťukávají rytmus zapomenutých cest. Šedivá obloha. Dřevěná lavečka, nástřik na stěně-pořád stejně vybledle růžový, obrázky na stěnách.

   Jsou jako staré fotografie, jao černobílý starý film. Co na nich vlastně je? Tvor vidí tváře ve svých představách. scény s dobovými kostýmy, rozhovory, spánek. Jak moc jsou iluze směšné. jsou tam jen stromy, truchlivé domy, zamaštěné barvy, podzimní listí. Snad jen ta realita.

A Tvor ho tam stále vidí. Je v jeho mysli. Podřimuje v bezútěšném a skličující zapomenutí. Ve Tvorově srdci. Vyvolává vzpomínky, krásné vzpomínky. I ty bolestné vzpomínky. Jsou pořád lepší než neprůhledná tma.

   Dnes měl Tvor chuť si ostříhat nehty, a ty se hned ztratily. Tvor byl rád, konečně se začíná něco dít. Měl teď své tajemství, které všichni budou vědět. už to bude brzy, roznese se to rychle a Tvor bude hodně spokojený.

Tvor začal vykopávat vzpomínky, co viděl kdesi na papíře. Našel je a žil nima. Bylo to zvláštní. Asi jako stříbrný kroužek.

Tvor byl teď úplně jiný a htěl jen malou změnu. Chtěl jen barvy aodstíny. Vlasy chtěl stejně. zase by mu padaly hořké slzy, raději počká. chtěl by, aby se sliby nestaly jen pouhým rozhovorem. Stejně jako chtěl změnu, chtěl i život pro Miláčka. Musel se rozhodnout. A volí hlavně to, co chce Tvor. A Tvor chce tu druhou variantu. Radši jde spát a nechá si volně proudit myšlenky a sny a snad se mu všechno rozleží v hlavě. Tvor začínal nenávidět slovo autobibliografie -opět.

Ráno se Tvor probudil a co chce, slova se rozletěla do prostoru a volná žárovka v malém kovovém světle spadla na zem. jeho slova byla ztvrzena. střepy přece nosí štěstí.                                                                                       Tvor se chtěl stát něčím. Něčím, co neuměl definovat. Chtěl se změnit. třeba bát člověkem a né tím studeným Tvorem beze známek normálního života. Chtěl by letět do teplých krajin, ohřát se a pak rozdávat teplo. Zima ho už dávno pominula, ale Tvorova kůže měla stále barvu ledu a taky chladila.                                                                   Tvor si pustil televizi, pozoroval to nekonečné nepřetržité zrnění a hledal odpověď. Chtělo se mu hrabat v minulosti. tvor ji neměl, ale měl spoustu vzpomínek, které mu jako mosaika poskládali minulost.                                        Do oken svítl neon a přítmí se vkrádalo, v rozích místnosti postávali němí svědkové. měli zavázané oči a zašitá ústa. Tvor se cítil bezpěčně. Prázdné tváře ho fascinovali a on věděl, že jednou bude taky takový a taky ho s podvázanou čelistí zavřou do rakve.                   Pozoroval obrazovku a cítil, že se stává každým kouskem těla částí obrazu. Nořil se do něj. Cítil tváře, vůni očí, sklíčka na rtech. Líbila se mi sametová hudba, umlkající tónyprázdného vědomí. Našlo se podvědomí a žilo si podle vzpomínek a přání, žilo si svou dobou. Teď byl jeho čas s sny se mohly vyplnit. Tvorovi ležela na srdci velká tíha, co měla pobobu tlusté zelené žáby.           "Zapamatuj si, Tvore, být dobrý znamená být s¨v souladu sám se sebou. to si dobře zapamatuj, ty totiž nemůžeš být vůbec dobrý v ničem, protože nejsi v souladu sám se sebou, a tak vlastně podrážíš nohy a ani o tom nevíš"**                                                           "Doufám, že ś pochopil, Tvore, že tihle drsní lidé s hrubými tvářemi a neurvalými gesty se docela změní, když jsi na jevisšti. Sedí tiše a dívají se na Tebe. Pláčou a smějí se, jak si přeješ. vidíš, jaký máš vliv na lidi. Využij toho,snad ti tvůj Osud pomůže".**                                                    "Tvore, nevěř mu. Důvod proč všichni smýšlíme o druhých tak dobře, je v tom, že všichni máme o sebe strach. podkladem optimismu je jen a jen hrůza. "**                                                                 "Tvore, určitě taky víš, že nikdy nic není úplná pravda."**                                                          "Nevím, co říct, Tvore, snad jen to, že jsem okouzlující. Jen dva druhy lidí jsou totiž opravdu okouzlující. Lidé, kteří vědí naprosto všechno, a lidé, kteří nevědí naprosto nic."**                                                                    "Škoda, že už nežiju, Tvore, pamatuješ si na můj slib?-Škoda! Protože, jestli Ti někdy ublíží, zabiju ho, jako že je Bůh nade mnou . pohlédla na mne s hrůzou. Opakoval jsem ta slova. proťala vzduch jako dýka. Lidé kolem se začali ohlížet. poblíž stojícíc paní se uchichtla.-Doufám, že si na to Tvore pamatuješ, škoda, věčná škoda, že už nežiju. Dobře si pamatuju, jak jsi mně ujišťoval, že Ti nikdy neublíží, že ho moc miluješ, stejně tak jako on miluje Tebe. a věřil jsi tomu, tvore, ani se nedivím, že teď nikomu nevěříš. Je mi tě líto Tvore, si jen kus prázdnoty, co zbyla z té způsobené bolesti. Přijď brzo za mnou, chybíš mi.**

"Tvore, nikdy se nestyď za svůj život. Jak ti pořád říkají tváře, ať za nima přijdeš, a pak ti vyčítají, žes napřišel, vůbec za nic nestojí. Protože dobří umělci žijí prostě ve svém díle, a tak jsou dokonale nezajímaví ve svém životě. Dokud si to tváře neuvědomí, nebudou nikdy tvými dobrými přáteli."**

**tváře citují myšlenky Oscara Wilde,      

"Z ošumělého křesla k němu tenkoústá rozšafnost, nabádala k opatrnosti a citovala z oné učebnice zbabělosti, jejíž autor zneužívá jména zdravého rozumu."(Oscar Wilde). Tvor neposlouchal.