Jdi na obsah Jdi na menu
 


 

Čím jsme, víme jenom my sami.

Ralph Waldo Emerson

TVOR

  
 
Tvor vstal a protáhl se. V bystrozraké zeleni se mu svěže dýchalo. Když vstával, houpalo to s ním. Bylo mu příjemně. Obul si papučky a v malém kovovém umyvadle umyl si obličej. Zašklebil se. Nasadil si protézu. Ve skříni vyhrabal ty samé hadry co měl včera. Opět přistoupil k zrcadlu. Paletkou barev si namaloval šedou tvář. Dotvořil si oči a obtáhl kontury rtů. Byl to Tvor.
   Zapil své úspěšné malování sklenkou rumu po ránu a šel. Jeho místnost zela prázdnotou, zela barvama. Šel dlouhou ulicí s prázdnými batohem na zádech a s prázdnou hlavou na krku. Šel a věděl co se bude dít. Ten stereotyp začínal nenávidět. Byl sám. Nenechal se ovlivňovat a přesto se ničil. Ničil se školou. Zase do ní šel.
   Den uběhl a on se vracel domů. Do své místnosti na pokraji izolace. Běžel ulicí a deprese mu užírala svačinu, co si připravil. Sedl si na obrubník u cesty. Vedle něho kvetla kopretina. Opatrně ji vyjmul ze země. A s celou rostlinkou spěchal domů.
   Stanul na prahu, zul si boty a jen tak v bílých ponožkách prošel se po ušpiněném koberci. Zasadil rostlinku do první díry ve stěně, přidal trochu hlíny z ostrůvku trávy uprostřed místnosti. Zalil ji pár kapkami vody z akvária, které stálo u okna. Černá potrhaná roleta byla stažená a na sklo si snad mráz maloval.
   Tvor si sedl do postele a pustil si televizi. Pohodlně se natáhl a odpočíval. Pozoroval dokonalé zrnění a nepřestával se divit té ojedinělosti, kdy se černá mění v bílou a ještě to stihne i na šedo. Měl rád ty barvy. Vypnul zvuk a dlouze se zahleděl do toho magického obrazu.
   … můj bože, ne, ne, co se to děje? To se nemělo stát! Vrať se! No tak, vrať se! Miláčku! Kde se ztrácíš? Neusínej! Proboha, neusínej! Zůstaň se mnou! No tak, lásko bude líp! Musíš mi věřit! Neodcházej ode mne! Neodcházej … Spousta hrobů, spousta květin, spousta slz, spousta lidí, stál tam sám, podzimní déšť ho studil na tváři. Všude bylo bílo a on viděl černou. Všude bylo černo a on viděl bílou a do toho ta šedá…
   Vypadl z tranzu a šel si uvařit večeři. Malý kovový vránou hraju si na schovávanou …
   Ráno se Tvor probudil. Protáhl se. Zdálo se mu, že sněží, místo sněhových vloček padaly noviny natrhavařič ohříval polévku. Nakrmil rybičky, nakrmil i sebe. Pustil si rádio. Televize ho nebavila. Příliš mnoho tváří. Měkká hudba ho uspávala, uspávala. A on byl v klidu. Tvor spal.
   … běžím ulicí, světla aut nevnímám, vlastně si až teď uvědomuju, že běžím po cestě. Otáčím se, vidím ji, běží za mnou, v ranci na zádech má její ruce, zatínají pěsti, mávají mi, natahují se ke mně. Běžím dál …
   … běžím ulicí, světla aut nevnímám, vlastně si až teď uvědomuju, že běžím po cestě. Otáčím se, vidím ji, běží za mnou, v ranci na zádech má její ruce, zatínají pěsti, mávají mi, natahují se ke mně. Běžím dál, zakopávám o mochomůrky. Jsou jako prašivky, měkké jako čelisti krokodýla. Jako lehátko na rozbouřeném moři. Potápím se. V prachu ulice. Mažu se smogem. S černou né na kousíčky. Měkce našlapoval na té ranní vrstvě informací. Bral ji do dlaní a vyhazoval vysoko nad hlavu. Snášely se tiše, jako šustot motýlých křídel, jako dech rostoucí trávy.
   Slunce z východu mu zasvítilo do uzamčeného okna. Pokojem se rozlila vůně kávy. Tvor se umyl v malém kovové umyvadle v rohu. Domaloval si náladu na tvář a šel. Jeho oblečení bylo stejné jako včera a jako předevčírem. Zaklapal protézou a usmál se na svůj obraz v malé kovové kávové lžičce.
   Byl Tvorem, neznal už pomalu bílou. Byl Tvorem a teď se brouzdal ulicí. Zvoní. Podíval se na hodinky. Ručičky se asi zbláznily. Ponořil se do límce lehké bundy. Sem tam si přišlápl rozvázanou tkaničku bot. Nevadilo mu to. Už zvonilo. Není co řešit,atd., atd..
   Přešel náměstí a kolem Satana proběhl k přechodu na silnici, pustil pár aut. Skočil na kanál. Počítal dlaždičky na chodníku. Tady roste durman, konstatoval kdosi, ale není to ten pravý. Prošel branou kolem květinového záhonu a staletého lešení. Byl v parku. Sedl si na lavičku, skoro v kruhu obestoupenou stromovím. Nastavil svou tvář prvním jarním paprskům a zavřel oči.
   … Miláčku, drž mě za ruku. Miláčku, budeme navždy spolu. Miláčku, neslibuj, proboha, nic mi neslibuj. Miláčku voníš po růžích. Nikdy na tebe nezapomenu. Miláčku…
   Tvor vymrkal slzy a sklonil hlavu. Celý se nakrčil. Na lavičce seděla jen měkká koule z bolesti. Slzy mu padaly na černé boty a ty se leskly. Miloval vzpomínky. Byl na ně sám. Žil bez nich. Žil s nima. Jednou se mu zdál krásný sen. Probudil se a byla to pravda. Byl šťastný. Šťastnější než nositel Nobelovy ceny. A zbyl mu zas jen sen. Trhá se teď, jak špatně upletená pavučina. Jako stoletý svetr po babičce.
   „No tak, pobreč si, Tvore. Už tady chodíš brečet víc než spíš. No tak, Tvore, pobreč si. Škoda, že slzy nejdou darovat. Třeba by ti za ně zaplatili. Plač Tvore.“
   „Tvore? No tak, Tvore, probuď se. Nespi zas. Vstaň a jdi. Neseď tady. Tvore, seber se. Ta lávka tu není jen pro tebe.“
   „Ahoj Tvore, sem tu zas. Seš smutnej? Ale, no tak, tvore, to rozchodíš, to bude dobrý, chce to jen vyhrát. Nebýt hráčem, chápeš, Tvore?“  
   „Miláčku, jsem tady s tebou, neužírej se kvůli mně, vůbec za to nestojím. Nic si nevyčítej. Jen si to, Miláčku, konečně uvědom. Miláčku?“
   Tvor dávno odešel. Parkem brouzdal se stín. Tvor šel jinam. Nechce poslouchat ty jejich falešný kecy. Tvor chce žít podle svých snů. Šel dál, jen zelená brána ho dělila od dalšího snu. Byla otevřená! V dálce se rýsovala celá modrá, snad schránka na dopisy. Omyl. Je to autobusová čekárna. Tvor se natáhl na lavičku a litoval, že si nevzal noviny na přikrytí. Byl svobodný. Svobodnější, než si kdy dokázal představit. Byl sám. Byl Tvor.
   … Miláčku, cítíš to taky? Miláčku, tvoje oči. Miláčku, dostali tě? …
   Tvor si promítal film. Ač neměl kameru, ač neměl pásmo, všechno viděl. Seděl v první řadě. Tleskal. A opona se zvedla. Spousta tváří, spousta lidí. Spousta ticha. Spousta emocí. Tvor vyskočil ze svého místa. Nouzový východ použil tento týden už podruhé a to bylo teprve úterý.
   Dnešní ráno se Tvor probudil do hrozné nicoty. Týden probdělých nocí. Týden probdělých dnů. Týden suché trávy. Týden. Celý týden byl Tvorem, ale vlastně nebyl. Za všechno se schovával. Nikde nic, nic nehledal. Byl Tvor, nepotřeboval to. Minulost ho nezajímala. Přítomnost neměl. V budoucnost nevěřil. Byl Tvor. A ti maj jiný starosti.
   Vstal a v hlavě mu zrnilo. Dopotácel se k umyvadlu, protáhl obličej. Jeho kosti nesli tíhu obyčejného těla. Zadíval se kamsi mimo a zapoměl, proč šel k umyvadlu. Měl hlad. Vzal si rohlík, sýr a teplý čaj. I Tvorové musí jíst, byť jednou za týden.
   Hodil si batoh přes rameno šel. Ke škole to bylo pár kroků. Autobusem to byl celý den. Autobusem, co jede nikam, cestoval moc rád.
   Spustila se mu z nosu krev.
   Ohrnul si rukáv a stejně šel dál.
   Ve škole bylo spousta tváří, která pro něho nic neznamenala. Zůstala cizí. Sedl si do svý lavice u okna. Za oknem svítilo slunce. Stejně se mu zdálo, že je černočerná tma. Viděl svou mdlou tvář v okenní tabuli. Chtělo se mu smát. Ale nevěděl to jistě.
   Ustlal si na lavici a spal. Konečně místo, kde může v klidu spát. Rozevřel si sešit pod hlavou. Asi nějakou technologii. Do ruky vzal čínu a v klídku usnul. Ani nemrkl. Profesor přišel a zase odešel. Pár zvonění. Situace se opakuje. Tvor spí. Nová látka. Písemka, co za nic nestojí. Sladký spánek. Žádné myšlenky. Padlo jeho jméno. Probudil se a vzpomněl si, že dříve nebyl Tvor, znali ho jménem. Proboha, co se to děje? Kde to je? Je Tvor, proč mu to berou? Je Tvor. Uvědomte si to. Je Tvor! Jejím! Chce jím být! Na to jméno zapomeňte! Miláčku, že to není pravda! Ať je to jen sen!
   Uklidnil se. Zůstal ve třídě sám. Podíval se na hodinky. Zavřel sešit, nacpal ho do prázdného batohu. Práskl židlí o lavici. Nevzbudili ho. Takový měl divný sen. Měli ho probudit.
Venku svítilo slunce. Bodalo do očí. Nasadil si sluneční brýle a skočil do nejbližší kaluže. Jeho boty byly mokré. Jeho bílé ponožky byly černé. Není Jakson, na bílé už ani nesáhne. Usmál se pro sebe. Ach, ta vlastní inteligence. Jak je krásné, poslouchat sám sebe.
   Tvorovi bylo lehce, když doma zjistil,že je Tvor. Je Tvor. Že je jen Tvor. Že bydlí ve svém bytě. Že kopretina roste. Byl to jen Tvor. Kdyby byl výtvorem, měl by název a taky autora. Možná by ho i vystavili. Byl to vážně Tvor. Přesvědčil i sám sebe.
   Chtělo se mu sprchovat. Vzal si ručník a mýdlo a vyšel na chodbu. Šesté dveře vpravo a věděl, kde je. Byla to celá růžová místnost, plná kachliček, plná čistoty. Byla velká jako jeho byt. Bylo tam všechno. Zatáhl závěs svého sprchového koutu. Byl modrý a plavali na něm rybičky a malí kosmonauti.
   Horká pára mu stoupala pod víčka. Slané slzy. Připadal si jako v moři. Seděl na studených dlaždičkách a na hlavu mu padaly vařící kapky vody. Voněly mýdlem. Neslyšně pohyboval rty. Ví, co ví. Co ho zajímá. Je v klidu. Je sám. Má se. Teď se sprchuje. Nic. Nic. Je Tvor, to ho omlouvá.
   Tvor se zasmál. Štěrk mu padal do oken. Byl celkem spokojený. Nic ho nebolelo. Nalíčil si vlasy a šel si uvařit čaj. Pustil si telku. Zrnila. A Tom přizemnil autobus. Zrnila. Opíjel se čajem.
   … Miláčku, omlouvám se. Miláčku, promiň, ale nebyl čas. Dám ti něco. Dívej, co pro tebe mám. Malé rudé srdíčko, Miláčku. není k jídlu. Je moje. Miláčku, odjíždím. Tak zítra…
   Vstal a šel na hřbitov. Hledal. Ale ten hrob. tu prostě nebyl. Vrátil se domů a zdálo se mu, že je zmatený. Ten hrob tam prostě není. Tak kde je? Miláček neumřel? Není mrtvý? Vrátil se na hřbitov. Poznal spoustu nových jmen. Nových tváří. Miláček tu nebyl.
   Tvor se rozhodl, že půjde spát. Zahrabal se do hromady ničeho a čekal. Spánek přijde.
   „Tvore, proč nespíš? Myslíš na Miláčka? Tvore, jsi směšný. Spi, prosím Tě.“
   „Tak co, Tvore, jak ses rozhodl? Budeš podávat slzy? Hele, přemýšlej o tom.“
   „Ahoj Tvore, zas mně tu máš. Uklidni se a už spi.“
   „Miláčku, nemůžeš kvůli mně spát? Já taky nespím. Miláčku, přemýšlíš o tom hřbitově? Vím, není tam hrob. Nejsem mrtvý. Miláčku, nemusíš se o mně bát. Máš volnou cestu. V klidu spi. Už nemysli na nic zlého.“
   Tvor usnul. Slova zněla vzduchem jako papírová vlaštovka. Slova byla jeho ukolébavka. A on spal. A snil.
   Zdálo se mu o hradě ze slonových kostí, slon byl živý. Byl jenom maso. A ten hrad se třásl zimou. Tvor se raději otočil na druhý bok. Raději snil o něčem jiném. Neměl rád přírodní katastrofy. Zdálo se mu, že je rackem. Že křičí. Jeho hlas byl všude. Byl. Tvor vyskočil z postele. Vyhodili ho z vlaku.
   Uvařil si kávu a jedl kyselé okurky. Ryl si v paměti. Přehazoval stránky a rozsypal šuplíky. V poznámkovém bloku škrtl pár jmen. Byl Tvor a měl na to právo. Všechno se zdá být krásné do té doby, než to vezme do ruky Tvor a promluví.
   Ráno se probudil do zcela nedefinovatelného stavu. Protáhl se. V bystrozraké zeleni se mu svěže dýchalo. Jeho postel se pohnula. Tvor vstal. Bylo mu příjemně. Obul si papučky a přez chodbu se dobelhal k okrase stavby.
   Vrátil se s čistou tváří. U malého kovového umyvadla v rohu se učesal a zmaloval si obličej. Byl pokrčený. Zašklebil se. Nasadil si protézu. Zaklapal zimou. Ze židle sebral hadry a oblékl si je. Stejně jako včera, stejně jako dřív. Černý triko. Černý rifle. Černý ponožky. Černý boty. Černá bunda. Černý batoh. Černý myšlenky.
   O vázu, v níž plavala zrna prachu, si přiťukl sklenkou rumu na úspěšný den a nasměroval své kroky ke škole. Šel a věděl, co se bude dít. Ten stereotyp začínal nenávidět. Byl sám.
   Den uběhl a on se vracel domů. Do své místnosti, ke které měl svůj černý klíč. Běžel ulicí a deprese mu podrážela nohy. Sedl si na obrubník u cesty. Zastavilo auto. Tvor se zašklebil, a vidí jak vystupujou lidi. Berou ho a hážou na zadní sedadlo. Tvor vyskočil a podřel se. To auto jelo děsně. Kdo mu dal řidičák? Nechápal.
   Tekla mu z nosu krev.
   Ignoroval to . Tekla mu i z hlavy. A taky z dlaní. Asi si roztrhl rifle. Otřásl se a zabalil to. Krok za krokem. A už byl doma. Stanul na prahu a v zakrvácených ponožkách se prošel po koberci. Obdivoval tu důkladnost otištěné stopy. Pohladil kopretinu. Svlažil ji pár kapkami vody z akvária u okna. Roleta byla stále stažená.
   Tvor si sedl do postele a pustil si televizi. Na malém kovovém vařiči se vařila polévka. Voněla. Tvorovi se už zbíhali sliny. Bylo pozdě po poledni. Nevěděl. Malé kovové hodiny na stěně neúprosně tikaly, měřily čas, vnímaly dobu. Malé kovové ručičky ukazovaly na malá kovová čísla a Tvor vidě, že je skoro šest. Trochu pozdě. Prohrábl si vlasy. A zapřemýšlel. Nejlíp udělá, když půjde mezi lidi. Dělal to nerad. Ale jednou za čas to snesl. Televize neúprosně zrnila a lákala ho. Kopl do stěny. Vysypalo se trochu omítky. Kopretina se otřásla. Pozvedl zrak a zasmál se. Byl nerozhodný. Sny. Vzpomínky. Potřeboval to?
   Dal si černou bundu a vyrazil. Bylo půl devátý. Nechápal, jak mohl dvě hodiny stát opřený čelem o zeď. Bylo mu blbě. Asi se mu nachladila hlava. Měl celé černé oči.
   Prošel náměstí. Stromy vrhaly dlouhé jarní stíny. Matné lucerny osvítily Tvorovi kroky. V budce někdo telefonoval. Vešel do sklepa z kamene. Sedl si na dřevěnou židli a pozoroval omítku. Když přišel, Tvor byl u stropu. Líbily se mu ty stíny lamp sprchovacího koutu. Objednal si a přejel prsty po stěně. Byla drsná. Podíval se na své prsty. Přál si, aby tam byla krev. Nebyla tam. Zmkl. A jeho oči byly smutné a smutnější. Všude kolem byli lidi a taky jejich kecy a jejich emoce. Tvor je nesnášel.
   Někdo si přisedl.
   „Čau Tvore, tebe už jsem neviděl, Kde’s celou tu dobu byl? Jo, asi jsem viděl Miláčka. Ne, nic ti nebudu říkat. Chápu to. Tak se měj.“
  „Tvore, zdár, jakto, že už nejezdíš autobusem? Jako to’s mně naštval. Jo, hledali tě. Ne, nic neví. S kámošema. Uvidíme se. Linku znáš.“
   „Tvore, no tak, Tvore, ve škole to bylo krutý, ještě, že’s vypad, ty dvě hodiny byly stejně o ničem. A jak teď žiješ? Už jsme si tak dlouho nepokecali. Jdeš zítra na zelenou? Stav se tam. Potřebuju s tebou něco probrat. Nezapomeň na to.“
   Tvor se otřásl. Všichni jsou stejní. Stejný kecy. Řečičky o ničem. Vytáhl si knížku. Věznice parmská od Stahndala, atd. Postavil si na ni horkou kávu a usnul.
   Tvor byl zase unavený. Unavený lidma. Domů se dopotácel brzy k ránu. Byl mokrý, asi spadl do kaluže. Připadalo mu to divné. Celé náměsti se otášelo. Pozorovalo ho. Tvor byl nesvůj. Byl svůj, ale nesvůj. Nechápal to. Taková krize. Přece se nebude bál. Plížil se ulicí plnou cigaretového kouře. Na rohu stál žlutý. Jeho žluté sako zářilo. Nosil ho i v zimě. Kývli si na pozdrav.
   Tvorovi se drali do očí slzy.
 
 
 
   Tvor se ráno probudi, vstal a šel. Omyl. Sen. Tvor běžel dál. Byl asi nemocný. Zrudly mu oči. Zavázal si krk rudým šátkem. Uvařil si čaj. A šel spát. Omyl. Sen. Seděl už v lavici, ani nevěděl, jak se tam dostal. Četl si, atd. atd.
 
 
 
Tvor šel. Škola ho nebavila. Už se nebude dobrovolně ničit. Je sobota ráno. Neuvědomil si to. Bylo mu špatně. Zdálo se mu, že umírá. Ale byl to jen sen. Chvíli jel autobusem. Chvíli bloudil pěšky. Jednou měsíčně tuhle cestu opakoval. Dorazil ke Svatini draků. Jeden drak ho uvítal, prskal oheň a kouř se valil do ulice. Tvor váhal.
   A pak přišel. Jeho Anděl. Tvor bezmocně pokrčil rameny a vstoupil. Svatyně draků byla velká s krásnou ozvěnou. Tvor si broukal tichou melodii a bylo mu krásně.
ANDĚL: Ahoj Tvore, jak ses měl celý ten čas, co                  jsme se neviděli? Že se ptám, vždyť to vím. Od toho jsem tvůj anděl, abych tě tak dobře znal.
TVOR:(pohne rukou směrem k nebi) Taky bych chtěl               lítat. (prohrábne si vlasy) Anděli, naučíš mě lítat? Chci najít Miláčkovi sny.
ANDĚL:(vznese se) Ach, Tvore, ty jsi nenapravitelný. Nemluv už o Miláčkovi. Nemysli na Miláčka. Zakaž si to. Nemáš vůbec pevnou vůli.
TVOR: Radíš mi nemožné. Nechci myslet na nic    jiného. Já věřím, já doufám, že ... (bezmocně klesne na kolena a opře se čelem o kamenou dlažbu)...že jednou. Víš, chtěl bych vidět Miláčka. Kde je? Když na hřbitově není?
ANDĚL:(plave vzduchem) Není na hřbitově. A tobě není dáno, abys věděl, kde je. Už o tom nemluvme. (zarazí se v letu) A víš co, když něco chceš, tak by ses měl snažit pro to něco udělat. A ne být pořád černý. I když jsi Tvor, tak to neznamená, že jím musíš zůstat.
TVOR: (zamyslí se)
Vyběhl za Svatyně draků a po tvrdém asfaltu duní jeho kroky. Anděl ho zklamal. Tvor chtěl, aby ho zanesl k Miláčkovi. Tvor si připadal prázdný, i ten bílý Anděl ho zklamal. Jak má uvěřit lidem, když i Andělé jsou zlí. Anděl to s ním asi myslel dobře, ale Tvor to tak nechtěl vidět. Nezajímalo ho to a vůbec, chtělo se mu spát.
   Tvor zase jednou usnul na vavřínech. Měl se setkat v Zelené s Osobou a zaspal. Spalo se mu mírně, se snovými pavučinkami. Byl moc rozrušený po rozhovoru s Andělem. Tolik mu věřil.
   Tvorovi se zdálo, že je terčem autobibliografie, byl smutný a na čele měl propocené vlasy, ale smálse. Zítra je taky den. Rozhodl se, že pojede vlakem do Hor. V Horách má pár tváří a je tam ticho.
   Tvor byl hodně unavený, pálily ho oči a on nevěděl, co dál a taky nevěděl, jak dál a co chce dělat, tak nedělal nic, jen myslel na to, co by udělal a stejně z toho nic nebylo. Zase spal.
   ... ach, panebože, panebože, Miláčku, co se to děje? Miláčku, krvácíš? Miláčku !!! ...
   ... Miláčku, slyšíš ty ryby? Každá plave jende. Ty ryby. Ach, Miláčku, neuplav daleko.
   ... Zdál se mi sen, Miláčku, umřels ...
   Tvor vyskočil do nynější podoby. Už takto sedí čtyři hodiny. Nehnutě. Jen občas pohne víčky. Řasy se dotknou ztuhlé tváře, odrazí se a vyletí až k obočí, pak kousek klesnou a ustrnou se na několik jednotek minut.
   Uviděl Supermana, jak obletěl Zemi kolem její osy a vůbec letěl opačným směrem a čas se vrátil.
ANDĚL:Víš, na co jsem přišel, Tvore? (udělá rozmáchlé gesto), asi máš pravdu, znát Miláčka, je krutá životní zkouška, ale na to abys věděl víc, musíš vážně čekat, tak to chce Osud. Nevím, jak dlouze budeš muset čekat. Spolu to vydržíme, uvidíš.
TVOR: (s předstíraným zájmem) Víš Anděli, mám dost svého rozumu, ten tvůj už mně nudí. (simuluje bolest) Máš tady spoustu komárů. (zkřiví tvář) Jdu pryč Anděli, sbohem a za tu radu si vyjdi radši s Jožinem a užij si to. V neděli jsem tu zas, čao!(vypadne ze Svatyně draků)
Přestává se chovat jako Tvor. Už ho nebaví ta přetvářka, všechno ho nudí, všechno je bez myšlenky, všechno je bez něj, úplně s někým jiným, cizím. Je Tvor a má právo na život.
   Jde domů. Dlouhou ozářenou ulicí a tmným podchodem, kolem křižovatky Psovodů utíká dlouhými ???  v návalu mrazu. Je jaro. Je jaro. Jen pár dní a datum bude přesný. Doběhl k domuvu. Osprchoval se. Hezky se zřídil teplou vodou. Natužil si vlasy a udělal si skleněný obličej. Matně se leskl v tom stínu zrcadel. Opět po dlouhé době jde někam mezi tváře. Doufá, že tam bude Osoba. Je moc zvědavý, co se bude dít.
   Oblékne se svoje typické hadry a vyráží do ulic. Je dítě snů, matka divokých koní, otce indiánských šípů a prarodiče otroka myšlenek. Má sestru, je zlá a říká si smrt. Má sestru, je zlá a říká si láska. Má sestru, je zlá a je to jeho bratr. Je to Tvorovo já. On je Tvorem.
 Vzal si stopa. Moc neriskoval. Nenáviděl, když mu teče z nosu krev a teď to nejmíň potřeboval. Valil se ulicí. Chtěl by být tulákem. Hrát na saxofon. A házet růže z balkónu.
   Tvor si řekl, že do Zelené teda nepojede. Stálo tam žluté auto a přez cestu vedla telefonní šňůra. Malýma kovovýma nůžkama ji přestřihl a pozoroval jiskření. Elektrizovaná prskavka.
   Vešel dovnitř zelené budovy. Všude byly kouty plné mrtvol a na stropě si hrály světla. Na stole tančila Barbie a u baru stál deštník. Tvor si sedl na nejbližšší pařez a pozoroval tu hordu opilých lesních vil. Chtělo se mu blít. Ten vzduch zamořený morfinem. V kahánku u okna hořel svítiplyn a vonělo to tu létem a pokosenou trávou.
   Pohodlně se natáhl a čekal na Osobu. Konečně je viděl přicházet. Ťukala si bílou holí a sluneční brýle měla zamlžené, jak jí tam nějaký dobrovolník dýchl. Tvor Osobu obdivoval. Jak se krásně dovede se svým handikepem vyrovnal.
   Tvor ani nepřemýšlel nad tím, co mluví. Když mluvil s Osobou, nedostávalo se mu slov. U vedlejšího stolu ležel mrtvý Bonďák a smrděl jak hromada krvavého poří. Osobě se chtělo zvracet. Sedli si jinam. Tvor měl u hlavy látku a síť a pletl si svetr ze slibů, co nadával. Ošklivě se pohmoždil. Dal si vlastňáka bílou holí. Asi by měl nechat mluvit Osobu. Hrál si na kačenku a mlaskal a slintal i po vedlejších stolech. Viděl ty slony, páva a krokodýly. Osoba byla klidná, bylo mu fajn a slyšel:“Je tady moc Ramáků, škoda, že nemám kus dřeva na hlavu, to by se mi ulevilo, nechce se ti skočit pro máslo? Asi ne, co. Já otevřu okno, jo? Je tu hrozný smrádek. Asi si zapálím. Ale už jsem dva dny nekouřila. Jednou to vydržím. Uvidíš. Když já nemám tu možnost. Připadám si jako ganster z podsvětí. Myslíš, že jde moc vidět, že nesnáším Ramáky?“
   Tvor se podíval na Osobu. Vypadal tak, jak vypadala a bylo mu úplně jedno, na co se Osoba ptala. Neodpověděl. Osoba na to ani nečekala. Tvor přestal vnímat. Viděl ty Ramáky a zaskřípal zuby. Pokus o řvaní a řev ho vyhodily na dlažbu před Zelenou. Krmil se omítkou a zapil to vodou z kaluže.
   Uviděl vedle sebe sedět Ramáka, vstal a z posledních sil ho kopl do břicha. Rozchechtal se. Ramák byl tuhý. Už dvě hodiny o sobě nevěděl. Tvor začínal chápat život těch tváří. Přestával cítit tu vůni svobody. Chtěl, aby ho něco svazovalo, nevěděl, co by to mělo být. Neměl žádný závazek, chtěl ho. Byl Tvor a tak žádný nedostal.
   Svázal kytičku z pomněnek a hodil ji na první Černý hrob na hřbitově. Doma si pak zapálil svíčku a pustil si televizi. Vzpomínky nepřicházely. Jen tak pozoroval odraz světla na stropě a divil se, že na nic nemyslí. Asi nechtěl vzpomínat.
   „Hej, Osude?“, ozvalo se mu v mysli, volal svým prvním hlasem:“Existuješ ještě?“, znělo to jako ozvěna a v dálce bil zvon. Ozvěna se nevracela. Bylo honosné ticho a na obloze ani mráček. Hlas zvonu plynul krajem a Tvor poslouchal. Byl okouzlen. Oknem mu vletěla dovnitř moucha. Tvor konečne zjistil, že v okně na západ chybí roleta. Co mu to vždycky svítilo do postele? Tak, teď už to ví. Je z toho moc špatný. Nechce vidět západ slunce – zatím. Nechce ho vidět. Vyhnal mouchu tím samým oknem ven. Asi se stával pověrčivým.
   Namazal si chleba s notama a počítal údery zvonu, nepřestávaly a bylo jich víc a víc a hlučnější. Tvorovi zvonilo v hlavě. Chce svou smrt. A zvony na pohřbu. Ať Ramáci jdou do světla v té lampě na okně v Zelené. Není to zas tak složité a už vůbec ne k chápání.
   Tvor se probudil a v bystrozraké zeleni se nedokázal vzpamatovat. Ležel v parku a polykal bláto cest. Noc minula. A poledne se blížilo ke své hranici. Ptáci štěbetali, rostlinky kvetly a efedrinoví moskyti bzučeli uprostřed jara. Kamenný most měl svého prezidenta, a ten umíral a volal a nenávist mu žrala slova z mosku. Tvor se lekl a utíkal. Sen mu probodával srdce. V Zelené potkal Osobu a taky vzpomínky.
   Šel na hřbitov a hroby se otevíraly. A zase se zavřely. Svítily tu světýlka posledního života a posledních snů. Duše se tu vznášely v uctihodné vzdálenosti nad zemí, Tvor je pozoroval. Mával jim a smál se. Chtělo se mu létat a vznášet se se svou duší. Opájel se jarní vůní. „Duši dovedou vyléčit jenom smysly, zrovna tak jako smysly dovede vyléčit jenom duše.“ (Oscar Wilde) Chtělo se mu létat a vrnášet se s duší. Se svojí důší, co ho neposlouchala – asi.
   Uviděl – Anděl, pásl ty duše, obracely k němu svá prázdná očka a slepě ho následovaly. Tvor neměl na Anděla náladu. Vzdal se svého pozorování a pozdravil hrobníka. Porušil ticho, duše se ztratily. Anděl odletěl a tiše šuměl větrem.
   V sobotu si Tvor uvědomil, že chce žít. Chce žít! Pustil si dusík a zpíval si. Chtěl by být modrým motýlem. Chtěl by se vznášet mezi moři a plachtit nad oceánem. Ležet v písku, vítr by mu čechral vlasy na hlavě. Jel by na dovolenou. Nové tváře. Nové dojmy. Nové zvyky a taky nové emoce.
   Rozkašlal se. Už se mu nechtělo. Skončil svou pouť myšlenkama a izoloval se do své ulity. Zamkl se a chtělo se mu žít. Otevřel si zrcedlo, zdálo se mu, směs je nabitá benzínem. Ten voněl a pálil se a hořel a čtyři sekundy byly zatrceně moc. Jeho názor byl rychlejší. Má ho a mění ho jen jednou v roce. Novoroční předsevzetí? Ale ne. Rok začíná každý den a tobě se chce smát a tobě se chce žít a alkohol. Tak přece začínáš každý den a ne jen jednou v roce. Změnil názor. Otřásl se.
   Už sám sebe nudil a začínal věřit na pohádky.
  
   Byla už tma a zvony otevřely půlnoc, šel ulicí a vzduch voněl čerstvě pokosenou trávou. Šel ulicí a alej třešní ho lákala, jak byly nedosažitelné. Zářily jako žlutý trojúhelník v nekonečném vesmíru. Tvor byl tak blízko, stačilo jen natáhnout ruku a byly by jeho. Tu noc se potkal s Princem. Trojúhelník ho nepřestával hřát. Ale to už je jiná kapitola. Ten Princ byl sám sebou, Tvor to věděl, a měl ho za to rád. Princ nebral ani kousek Tvorova názoru a Tvor zase neobíral Prince o jeho ojedinělost. Potkali se a nic. Noc svítila a ono se lesklo na hladině jako banda svatojánských mušek. A co to nevidí? Panna se svatozáří. Panna byla starší a optimistická. Sle Tvor už Pannu znal dřív. Panna měla kus jeho srdce a nechtěla mu ho dát. Prý je u ní v bezpečí. Panna to řekla i Princovi a ten byl z toho zmatený. A Tvor to taky nechápal. Ten kus, co měla Panna, mu chyběl. A on brečel. Tvor seděl na hřbitově, na hrobě ze žuly, seděl a brečel.
   Vzpomínky se mu hrunuly do hlavy a on byl smutný. Srdce se mu trhalo a Princ měl jedinou náplast na světě, ale neuměl ji použít. Byl Princem. Princem mezi všemi. A Tvor ho za to měl rád.
   Seděl na hrobě, do dlaní se mu sypaly vlasy, čelo měl opřený o kolena. Seděl a jenom vnímal tu vůni jara. Princ nerozuměl, co se Tvorovi líbí na hřbitově a Tvor to chápal.
   „Drahý hochu, doopravdy mělcí lidé jsou ti, kteří milují jen jednou v životě. Čemu říkají stálost a věrnost, tomu já říkám buď otupělost, nebo nedostatek obrazotvornosti. Věrnost je pro citový život tím, čím je důslednost pro život rozumový – prostě přiznáním neúspěchů. Věrnost! Jednou ji musím rozebrat. Je v ní vášeň majetnická. Lecos bychom odhodili, kdybychom se nebáli, že to třeba někdo jiný zvedne. Ale nechci vás přerušovat. Vypravujte dál.“ (Oscar Wilde)
   A Tvor to chápal.
   „Když je člověk zamilován, vždycky klame zpočátku sám sebe a nakonec vždycky klame ty druhé.“ (Oscar Wilde)
   Věřil tomu. Anděl ho zradil, ale byla to jen pomsta za jeho zradu. Zradil sám sebe. Miláček se vznášel v atmosféře, volal, křičel, mával a Tvor ho neslyšel. Přestal sám sebe klamat.
   Bylo mu lehce. U srdce mu kvetl polní kvítek. Slunce svítilo. Tvor roztáhl deštník a šel se klouzat. Byl Tvor a počasí pro něj nehrálo moc velkou roli.
   Potkal Michala, vracel se z léčebny, brzo umře. Drogy jsou milý přátelé a smrt je jen dodavatel zkušeností, je jen vykoupením z tohoto přátelství. Za zkušenost se platí, a to hodně vysoko. Michal se vlekl, šel z psychiny a za ním tekl potok krve zkrt proceděné ruce. Lahvičku morfinu měl v kapse, ale říkejme jí láhev.
   Tvor pomalu svíral kapky krve prosycené morfiem, ale říkejme jim zkušenosti. Zjistil, že život je jen sen. Když se probudí, bolí ho celý život a rozbíjí zrcadla. Zahodil tu krev a vymetl s ní podlahu. Nadřel se a jeho krev byla čistá, bez lesku. Matně tekla v malých potocích jeho přeplněného mozku.
   Jednou tvor potkal Daň a poznal, co je to čirá lhostejnost z nenávisti. Daň byla levnou imitací a meluzína jí hrála mezi zuby. Daň byla dlaždička ve velkým sprchovacím koutě. Byla na podlaze a voda, kterou pustila, podlamovala Tvorovi nohy a smála se. Tvor se taky smál a ne jí. Daň za ten smích nestála. Smál se té kalné vodě. Ta Daň propustila vždy jen tu nejhorší nečistou a sama se dusila. Tvor doufal, že zfialoví a pak bude odhalena a vystavena.
   Brouzdal se parkovištěm, zakopával o nastržené pasti, pískal si a v rukách držel sklinku s vřelým citrónovým čajem. Lil do něj tuž a čekal, až se zbarví voda. Polil první litinovou trubku a ta zezelenala. Chtělo se mu spát s natáčkam, celou noc si ničit krk a bolet záda. Usmál se a přivřel si nohu do první pasti.
   Hlava mu závodila s ruchadlem a bratři Veverkovi se smáli až se za parkety popadali. Tvor ustoupil do pozadí, sám dělal němý živý obraz a žil sám sebe. Houpal se na houpačce, ve stínu lípy skládal daně slunci za úpadek mysli a víru v temnotu.
   V Albánii začala zuřit válka, zbraň byla rychlá jako zbraň novověku a rychlejší než stín a Šťastný Luke. Tvor raději dezertoval.
   Vysokými podpadky si bořil do závějí raněných a vychutnával si tu chvíli vůně syrovosti těl. A taky surovosti, ale tu nemusel. Lehl si a stíny kolem něj proplouvaly jako vlašlovky na podzim nad Atlantikem. Štěbetaly, ale tvor jim nechtěl rozumět.
   Přišel na velké tajemství.
   Konečně dorazil domů, pustil si radio. Byl ochotný přijmout vše, jenom aby zaplašil tajemství, aby se zase stal tajemným. Zaposlouchal se do tónů hudby a pokračoval v cestě. Na sever?
   Byl spáčem, jel na bílém koni, s jedinou myšlenkou vytvořil poselství, věky věků umíral pro dobro křižácké výpravy. Znal a věřil v sebe sama. Věřil i ve svého koně.
   Jen tak mimochodem, ten kůň byl černý a osobně bych neuvěřil každé Tvorově myšlence.
   Začínaly se ztrácel mraky. V Albánii zuřila válka a atomová zbraň byla snad jediným třeskem v historii, kdy vyhynuli dinosauři a jiní velcí ještěři. Tvora to blíže nazajímalo, chtěl by možná bydlet na Něsíci, ale tam nebudou nikdy výhodný podmínky. Mars ho nelákal. Pluto bylo studené. Venuše ho svou krásou nudila.
   Chtěl by, aby byl Miláček mrtvý. Chodil by sedět na jeho hrob a mluvil by a snad by mluvil i ze spaní. Auta se kupila na hromadu, když se v zatáčce převrhnul kamion. Chtít někoho smrt je těžký hřích, tak se tvor mohl rozloučit s domkem na Měsíci a žil dál. Na hřbitov stejně chodil, i když tam Miláček nebyl a dost ho to mrzelo.
   Včera mluvil s Andělem a bedlivě ho pozoroval, jak se zaujetím mluvil o válce. Začínal zapomínat tajemství. Na co jsou vlastně tajemství? Žádné neexistuje. Tajemství je jen pro jednoho člověka a v dnešní době nic neututláš.
   Zařval si na náměstí a zjistil, že sedí doma u rádia. No nic, i halucinace patří k životu. Nějaké větve.
Tvor se uklidnil. Lehl si. Za chvíli tvrdě spal. Byl na sebe hrdý, že myšlenky vypnul spolu s rádiem, kde zrovna mluvili o válce v Albánii.
 
   Tvor se rozběhl, příliš mnoho tváří, příliš mnoho jmen, příliš mnoho citů a vlastností a hlavně minulosti. Minulost. Chtěl, aby to slovo neexistovalo, chtěl, aby přestalo křičet a hrát mu v hlavě jako špatná ozvěna něčeho zbytečnéhi a nedefinovatelného. Potřeboval smrt pro minulost. Chtěl, aby i pro ni platilo: „život je každodenní riziko. Jsou lidé, kteří zemřou při nehodě. Jiní v důsledku těžké nemoci. Některým se dostalo zvláštního privilegia skončit v rukou nájemného vraha ...“.(Halina Pawlovská)
   Tvor běžel, snažil se přemýšlet a na nic nemyslet. Utíkal před světlem. Jen co našel cestou bludištěm svůj domov, tak se zastavil, černým klíčem si odemkl a otevřel studené kovové dveře. Jak dlouho už nebyl doma, to už si ale ani trochu nepamatoval, byl to asi důsledek jeho vlastní samostatnosti. Neznal slovo rodina a rodiče mu byli cizí a vzdálení, nějací lidi – emigranti. Vystačil si sám a bylo mu fajn. Asi chtěl začít něco brát, užívat prášky nebo tak. Potřeboval souhlas a taky potřeboval inspiraci. Doma měl plný šuplík, ale důvod nikde. O nic mu nešlo. Pavučina se trhala. Pavouk dostal nervózní tik a zaposlouchal se do melodie smrti.
   Kdysi se potkal Anděl s Osobou a bylo to ono. Tvor už nechtěl vůbec nikdy vidět světlo Andělovy bělosti, která se leskla za sklem a začínala být tajemná a taky vonět chlorovanou vodou.
   Už dávno Tvor nečetl Stehndala, atd. atd. Tvor se snažil mlčet a snažil se řvát o půlnoci na krvavém náměstí. Doma si konečně pustil rádio a dostal depresi. Hráli brutalitu a texty se schovávaly za dojmy a za rekvizity mrtvých kronikářů. Hráli o psech a taky tam mluvil Vlk a jeho sestra. Černí démoni si stlali postel v jeho hlavě.
Dostával se do tranzu a jeho svědomí i povědomí se podalo ruce. Snažilo se uplést pevné lano, natáhnout ho po celý ulici a dovést psa domů. Mnoho tváří stojí kolem Tvora jako sudičky, ale Tvora vůbec nezajímaly jejich prázdný kecy. Kecy o ničem a pokud to něco je, nebo bylo, nestálo to za nic. Zesílil si rádio. Deprese se stupňovala a ze zdi se systematicky začala drolit omítka pod náporem Tvorových pěstí.
Zbalil si batoh a vyrazil. Na autobusáku se líbali, ale on je nevnímal. Čekal. Čekal. Přijížděl autobus. Linka, co pravidelně vozila tváře plné nesmyslného zaklínání a uražené ješitnosti. Nastoupil a prošel úzkou uličkou ke svému místu. Řidiče nepoznával. Snad si na něco hrál za těma tmavýma brýlema. Uviděl, že o dvě sedačky před ním sedí Anděl. Tvora se zmocnil strach a možná to byla i úzkost.
Dobře si Anděla prohlížel, propaloval ho pohledy a melanchonicky se díval na jeho svatozář, co mu padala jako lokny do čela. Začínal mít Anděla rád jako nůž v zádech, už ho unavovalo být stále tam, kde je on. Bál se ho. A býl se Andělovy chytrosti.
Tvor si oblekl pláštěnku, blížily se tváře a on potřeboval úkryt před jejich prázdnotou. Cítil, jak bezcenná slova stékají po té Tvorově práštěnce.
„Ahoj Tvore, to je dobře, že si konečně zase mezi náma. Užij si to. A příště nech toho Anděla, jasná!? Nepotřebujem další problémy a zbytečně zabírá místo.“
„Tvore, co tu děláš? Snad nechceš mít zase živoucí plovoucí mozek v kaluži. Že si nedáš říct.“
„Nechápu tě, Tvore, já být tebou raději zůstanu doma, myslím, že odtud není návratu, budeš muset dojet až na konečnou, zvládneš to? Jak se cítíš?“
„Jé, Tvore, co tu prosím tě děláš? Já jsem myslel, že už jsi po smrti. Už i vrány si o tom štěbetaly na stromech.“
„Tvore, něco bych od tebe potřeboval, přijď do Zelené – zase někdy, minule jsem tě málem ani nezahlíd. Bylo mi blbě, ale to tě asi nezajímá.“
Šepot, výkřiky a přeplněný autobus bez oken vrhal do teplé jarní noci měkké stíny. Anděl si uhlídal sedačku a teď spal. Tvor vnímal plno slov, voněl tu hořák, pálilo se sklo a kuchaři se honili a stíny běhaly kolem nich jako živá harémská ochutnavačka.
Absurdita se tu střídala se stupiditou a harmonie se rozlévala z jednoho konce na druhý. Autobus se vlnil časem. Řidič v tmavých brýlých balancoval na tenké lávce nad propastí. U dveří seděla tvář a hrála na flétnu, krysy se rojily. Ostatní vytáhli z kapes sáčky a sypali jim zelený jed na mravence.
Bizardní obrazy poskakovaly na předním skle a na zadním byla stažená roleta, na ní se promítalo. Na rozvrzaném křesle pro průvodce neseděl nikdo, vrzalo čistě ze setrvačnosti a vypadala jako kyvadlo hodin, co měří lidský tepy krve.
Zjistil, že smrt vlastně vůbec v našem světě neexistuje. Existuje, ale nazýváme ji jinými jmény. Bojíme se jí podívat přímo do očí a nazvat ji smrtí. O válce dávno přestávají lidi přemýšlet, pokud se jich zrovna netýká. Albáníe je terorizovaná a bombardovaná. O válce dávno přestávají lidi přemýšlet jako o něčem hrozivém, berou ji snad jako samozřejmost nebo co. Asi jednou přijde Bůh nebo Satan nebo Jehova nebo snad někdo jiný, kdo se prohlásí za boha. Přijde a upotřebí atomovou, či jinou krásně zkázonosnou bombu. Ale oni jsou natolik inteligentní, že použijí zcela novou, světu nepředstavitelnou, krásně ničivou zbraň. Kam se bude hrabat Rusko a Japonci a Usa s jejich vojenskou technikou.
Válka byla často dřív spojována s láskou a teď se nespojuje s ničím. Teď je sama sebou. Albánie hoří.
Celý svět je jako hlava a na ní neučesané, mastné vlasy, kdy ji vši rozežírají až pod kůži a do vesmíru se sypou katastrofický množství lupů a poškozených vlasů. Je nasáklá odbarvovačem, provoněná bylinkovým šampónem a posypaná smogem a taky prachem z staletých koster v mělkých hrobech.
Vrána kráká, autobus zastavuje. Tvor se dává do běhu, volá a tóny hlasu přeskakují do nechutných obrazů. V zoologický zahradě stál klaun a z očí mu tekla slza. Tvor běžel, stejně jako dnes a denně. Ač ho nikdo nepronásledoval, věděl, že jeho smrt je daleko a nic není blíž.
Vypadni. Vypadni z mý hlavy. Vypadni a už se nevracej. Vypadni a zab se z toho okna, až bude vypadávat. Panebože, zůstaň! Nechoď pryč, zůstaň! Vrať se oknem, vždyť jím si nevypadl. Vrať se, vrať se!
Kovový kroužek leskne se stříbrem, ještě teď mě z toho pálí ruce, ještě teď mě bolí myšlenky v hlavě. Kroužek je prostě tam, kde je. Kde má být – asi, snad to tak Osud chtěl. Kovový kroužek navždycky, čeho je asi symbolem, co vlastně symbolizují slova, vždyť jsou tak prázdná, když je nepodpoří činy. Mohou zůstat pustým odrazem v nekonečném prostoru ničeho. Jsou černý slova tím samým, co vílý slova a můžou se stát klidně i šedýma a nic se mezmění, pokud jsou to jenom obyčejný slova.
„Svědomí a zbabělost, to je ve skutečnosti jedno a totéž, Basile. Svědomí je firemní název toho podniku. To je všechno.“
„Nic takového jako dobrý vliv neexistuje, každý vliv je nemorální z vědeckého stanoviska. A víte proč? Protože ovlivnit někoho znamená dát mu svou vlastní duši.“
„Ale slova! Pouhá slova! Jak ta jsou strašlivá! Jak jsou jasná, živoucí a krutá! Není před nimi úniku. Zdá se, že jsou schopna dát plastické tvary věcem bezbarvým, že mají svou vlastní hudbu, líbeznou jako hudba violy nebo loutny. Pouhá slova! Je něco skutečnějšího než slova?“
 
 
1:35 – zdálo se mu, že běží loukou a vlají mu vlasy. Tvor se usmíval, byl spokojený, seděl na mezi a hladil drobné lístky jahodníku.
1:48 – noc se prohlubovala a tvrdý spánek určil sen, který trhal srdce a žíly se samy otevíraly a všude tam, kde ses podíval se valily chuchvalce starých obrazů se zaprášenými otisky jizev.
1:59 – Tvor otevřel Pandořinu skřínku. Převaloval se v posteli. Chytal mrňavé lidičky a házel je zpět do skříňky jako rozsypané korálky v létě na popraskané cestě. Rozmýšlel se, pak zaklapl zámek a skříňku hodil do studny, otupělé nepochytané lidičky ji následovali a byl klid.
2:28 – tvor se probudil a šel se napít vody. Dal pít taky kopretině.
2:31 – tvor ulehl zpět do postele a díval se skrz škvíry rolety, pomalu usínal.
3:40 – Jel metrem a v tom přichází průvodčí a má podobu Arnolda Schwarzeneggera. A těžkým kulometem mu označí malý lístek. Tvor a rámus, ze zbraně plné krve, nešel dohromady. Vyskočil z postele a čekal na jiné sny. Sny, kterým vůbec nebude muset přikládat důraz, ale to byly zrovna ty, který se mu zdály.
5:18 – Ujel mu první vlak nikam.
5:22 – Ujel mu druhý vlak nikam.
5:31 – Ujel mu třetí vlak nikam.
5:40 – Ujel mu čtvrtý vlak nikam.
5:41 – Ujel mu pátý vlak nikam.
5:46 – Ujel mu šestý vlak nikam.
5:59 – Konečně spánek.
6:37 – Šok! Doběhl do koupelny a zase se vrátil, přece radši bude spát, i když studenou sprchu taky potřeboval.
6:50 – Zakokrhal kohout, asi vyšlo slunce. Tvor se převalil v posteli a polštáře mu ničily záda.
7:30 – Zjistil, že je nemocný, a že nemůže dýchat, několikrát škytl a zahrabal se do postele. Čas ukazoval zcela známou tvář.
7:31 – Opět usnul. Na krku měl šátek. Na plotně stála konev s vodou na čaj.
7:36 – tvora vzbudil zvuk vroucí vody, zalil si čaj a zapomněl, co se děje.
8:20 – Přišla Osoba, stála na chodbě a jemně si zpívala. Ignoroval ji. U něj doma není pro nikoho místo. Nikdo u něj ještě nebyl a ani nebude. Dost ho to vytočilo.
9:11 – Stál na chodbě v pyžamu a ve svetru a bavil se a nudil se, ale spíše se smál. Doma pak zapil čajem nějaký prášky.
9:40 – Vlak opět ujížděl a ujel – samozřejmě.
10:50 – Spánek s hrnkem na plicích.
16.18 – Konečně se Tvor probudil, oblekl se a doplazil se na autobusák, našel tam ho a to a vzal si to a ono ho chtělo dostat do ohniště a opéct. Ale asi se nedal. Nevěděl to přesně.
20:22 – Zjistil, že čas hodně rychle utíká, a že ho to nebaví,a že je středa, a chtěl by ztratit hodinky.
23:14 – Opět byl doma a spal.
23:42 – Pil čas a plaval myšlenkama.
23:43 – Pil čaj a koukal se na televizi bez tváří.
23:45 – Hodně se nudil a taky hodně spal.
24:00 – Začal nový den! A Tvor spí!
… volám a světla utíkají rychleji než zvuk, mluvím a automobilový závodník se stal majitelem sňatkové kanceláře. Uklízím, do kýblu hážu trsy trávy a trsy krve a trsy posledních slov. Úsměvy, alkohol a pustošení gravitačních zákonů. Sen o zemědělci, co si zpíval o zlatovlásce a ropě, co plete se s krví. Rusko omdlelo a celý svět padl pod tou tíhou zhacené naděje… .
… na ulici nabízeli děvku a popelnice se odbarvila a stejně se chytla do pavučiny, marné bylo varování, marné bylo umírání … .
… být vrcholovým sportovcem je ohavná vlastnost, běžel a volal a jeho tělo letělo vzduchem a Obr měl novou vestu ze snů … .
 
 
 
Bez slz byl Tvor ztracený, byl jen pouhý kus něčeho obdivuhodného. Jeho slzy byly pouhou vzpomínkou na minulou noc. Slzy byly ukázkou jeho dneška. Jsou zahradou Tvorových vzpomínek, zahradou čerstvě svlaženou, věčně kvetoucí.
Tvor se podíval do zrcadla. Ty oči, ty vlasy, ta drobná piha na rtu. Voněl jako cukr na koláč a sladce se mu chtělo spát.
Chtělo se mu jít k holiči, zničit se, změnit se, utvrdit své vlastní já. Chtěl by změnu. Sám sebe už začínal nudit. Po probdělých nocích se mu snad chtělo žít, ale chtělo by to změnu, nějaký zlom, čáru nad jeho životem. Chtěl konec. Chtěl začátek. A chtěl, aby byl Miláček živý.
Chtělo se mu uskutečnit svůj sen, asi se bál. Moc mu záleželo na tom mocném slově, originalitě. Celou noc a celý den se toulal ve snech a ve vzpomínkách a touhou se mu chvěly řasy. Na pobledlých víčkách mihl se stín a jeho srdce se cítilo jako po třiceti letech strávených v koncentráku. Byl smutný a vůbec se necítil svůj. Nenáviděl svůj styl, nenáviděl tu osamocenou originalitu, nenáviděl svůj strach, nenáviděl tu hrozbu.
Nastoupil do vlaku. Mlčky seděl a stíny se míhaly sem a tam, střídaly se tváře se zákony a vlak uháněl úzkou ulicí.
„Slušely ti vlasy někdy na začátku roku, nepamatuješ se, já jo. Byly dost dlouhý na tu dobu. Až se jednou budeš chtít ostříhat, přijeď za mnou a já tě ostříhám. Máš dobrý vlasy na nějaký zmatek v hlavě.“
„Ostříhám se jedině když tě ztratím!“
Ale …
Tvor viděl nemožné, slyšel nezapamatovatelné, neviditelné se stávalo plastickým a v dálce zářil stříbrný kroužek. Tvor oplatil svým vzpomínkám dny tytanie a chopil se své šance. Věděl, že odtud není návratu, že odtud už vůbec nikdy neodejde, a že ztrácí všechno, co měl. jede vlakem po koleji, která nikam nevede a výhybku musí přehodit jedině on sám, jinak mu hrozí zkáza. Asi sebevražda. Jak krásné je uhořet v prázdném vagonu, co dávno ztratil směr.
Na své cestě potkal Anděla a jejich rozhovor byl dlouhý a složitý a příliš málo času a Tvorovi se draly slzy do očí. Hledal útěchu, našel ji. Cokoliv, co hledal, našel u Anděla. Anděl byl teď jeho největší oporou a rozhodl se, že udělá to co Tvor. Tvora to těšilo a povzbudilo. Tvor si připadal bezradný, jakoby ho sžírala schizofrenie. Chtěl a nechtěl. Byl a nebyl. Všechno se točilo a přitom stálo tvrdě a neohrabaně na zpustošené zemi.
Všechno mu připadalo tak krásně lákavé, tak krásně líné a tak zmateně nerozhodné. V břichu mu létali motýli a křídlama bušily do vratkých stěn jeho žaludku. Tvor chtěl změnu.
Nic ho teď nedrželo nad vodou a slzy mu padaly na jeho vlastní hloupost. Na jeho výtvor života. Chtěl vlasy, chtěl Miláčka. Nic nebylo možné. vlasy byly nudné, Miláček je a bude daleko. O tom, že vždycky daleko byl, není pochyb, nestojí to za zmínku – radši.
Tvor měl plno jizev, trápily ho. Snad se ztratí spolu s vlasy. Měl to udělat už dřív, měl to dávno zahodit se vzpomínkama. Měl, mohl, nechtěl, nemusel.
Dnes viděl Miláčka a byl smutný, bez naděje, beze světla, sám ve tmě. Ve tmě tápal a prsty se mu bořily do rozteklých stěn. Byl Tvor a nežil. Asi pouze přežíval. Teď má šanci udělat něco pro sebe. Chce to. Chce to! Musí se přemlouvat. Musí se přemoci. Bojí se, že s vlasama všechno ztratí, že slzy jako potok všechno odnesou, že už si nevzpomene na Miláčka. Že bude zase jenom Tvorem, že ...
Nechtěl umřít.  Nechtěl umřít beze skutků. Chtěl ... On chtěl ... Je to úplně zbytečné. Takto už nikdy nebude mít šanci. Ale co, už ví, že spolu s každým ustřihnutým vlasim ztratí kus sebe a kus Miláčka. Bude jen prázdná troska, jenom skořápka bez duše. Bude uzavřený ve své ulitě, budou ho ničit slzy jako právě teď. Věděl to, a chtěl to riziko podstoupit. Musel to zkusit. Hodně to potřeboval. Začínal ztrácet sám sebe a začal věřit, že po té uzavřenosti a prázdnotě přijde něco nového, něco jiného, možná i něco neobvyklého. Chtěl nové sny.
Chtěl žít z nových snů a věděl, že se mu to může splnit. Jen to chce začít znovu. Úplně od začátku. Najít si novou cestu. Novou cestu ke svému štěstí. Ke své nové originalitě, vlastní identitě. Nechtěl ta slova nenávidět. Bylo mu to tak blízké a přece tak vzdálené.
 
Svítíš. Jak zapaluješ svíci. Voníš. Jak usínáš. Jako spánek, co hladí. Když svítíš. Světlo není. Relativní. Svítíš jako tuž na bílém papíře. Svítíš jako osamělý kaktus s květem rudým, jak Bezručova píseň. Svítíš.
 
Tvor byl, byl zmatený, ale tolho vůbec nevystihovalo. Byl zničený svou malostí. Pohladil kopretinu. Byla jediná na celém světě. Byla tu jen pro Tvora. Natahovala se k němu a přitom teď byla zkleslá. Četla Tvorovy myšlenky a cítila se jako on. Byl to jen přenos myšlenek. Tvor vzal kopretinu do dlaní a něžně si o ni otíral tvář, slzama ji zalíval. A kopretina tonula ve slaném moři. Bylo nekonečné, bylo hluboké. Bylo to moře.
Tvor si všiml, že se mu otevírají nové dveře. Přemýšlel, co tyhle otevřené dveře můžou znamenat. Má vejít? Má projít tou clonou? Má za sebou zavřít? Zavřít za vším? Proč se mu tam chce jít, když neví, kam ty dveře vedou.Proč? Proč začíná být naivní? Chce být sám. Vyplakat se. Ptá se sám sebe, kam vedou ty volající dveře.
Ve Tvorově moci nebyla ta možnost, nebylo v něm to posvátné mlčení. Smích a prázdný slova, pár slz a vzdechů proletělo prostorem. Tvor moc dobře věděl, co nechce.
Na co je láska? Když jenom bolí a ničí lidi. Nic netrvá věčně. Každý nemá to štěstí darovat a přijímat lásku celý život. K čemu je láska dětem, co se rozvedli jejich rodiče? Je láska spravedlivá? Proč se jí zrovna říká láska? Je to jenom chvilka ve vesmíru a lidé neví, co dělat s vlastní tváří. Láska je jen bolest a organizovaný teror. Je to dlouhej hustej potok, který nikdy nevyschne, protože se tváře vydírají láskou. Bude navždy plný zneužitých pocitů a znásilněných citů. Poroste s přívalem slz, když začne tát. Bude tady nevždy pro nás.
Nastala noc, Tvor našel své sny.
... šla po dlouhé pěšině plné drobných kamínků, které se jí bořily do bosých nohou. Šla a její kroky vedlo tajemno. Všude byly temné stíny a poprsky mezi stromy jí měřily cestu.Šla a cesta se jí zdála nekonečná. V hlavě tisíce myšlenek. Byla tma a ona šla dál. Ostré jehličí jí trhalo tváře, šla a umírala. Vznášela se a bosé nohy sotva se dotýkaly země. Cesta jakoby porostla mechem. Na obloze se rozzářil měsíc a ona šla dál. Proužek měsíce ozařoval její bledé tělo, její mrtvé tělo. Stejně šla dál. Byla neskonale průhledná. Byla jako papírová ručička u hodinek. Ztrácela se v čase a šla. Šla a cesta ji vedla. Houkání sovy uzavíralo kruh. Sama nesla si svíčku. Poslední plamínek. Šla a neohlížela se. Plamínek dohoříval. Zlom. Do druhého světa. Pálily ji oči. Byly plné slzí. Neviděla na cestu a šla. Plamínek zhasl. Jen mrtvolná zář jejího těla. Kymácela se pěšinou. Větve se rozcházely. Ona už na kolenou. Chtěla jít. Nešlo to. Ty větve, všude kolem a teď jsou pryč. Vstala. A šla. Šlo se jí lehce. Jen ta vězeňská koule na kotníku trochu vadila. Šla. Na konci pěšiny. V stínu světel stál Anděl. Oměměla. Šla blíž. Anděl tam stál. Smutný pohled klopil k zemi. Otevřela ústa a na slova jí nezbyl hlas. Viděla jeho oči. Odpadly mu křídla. Čekal na ni. Byl teď smutný. Neviděl ji. Prázdný pohled kamsi do prázdna. Kamsi nikam. Byla okouzlená. Tak přece někdo čekal. Svíčka se rozžala. Položila mu ji k nohám a šla dál ...
... na sluncem ozářené plošině objevil se černý stín. Celý opředený temnotou. Zdálo se, že slunce se ještě více rozzářilo. Hřálo ho na tváři. Stín si jen ničemně nasadil sluneční brýle. Šel a jeho kroky zněly světlem. Šel a jeho těžké boty bořily se do mělké hlíny. Šel a hroby se otevíraly pod tím náporem. Na pěšině zaleskl se střep. Zvedl ho a mlsně se olízl. Poslední střípek: Střípek ze zrcadla. Dal si ho do kapsy a šel dál. Slyšel křik káně. Přesvědčil se, že chladný revolver je za opaskem. Šel. Jeho krutý smích byl ozvěnou. Nic mu nebránilo v cestě. Mohl utíkat. Ale on šel. Jen šel. Po pěšině plné bláta. Stromy se samy rozestupovaly. Ani to nepotřeboval. Ten černý stín. Stanul na místě. Upřel pohled a vidí Anděla. Anděl tam stál. Měl sepjaté ruce. Slzy v očích. Měl z křídel trosky a rty bez pohnutí. Stín byl okouzlen. Smrt se blíží. Anděl padne. Dlouze ho pozoroval. Vytáhl z kapsy střípek. Střípek ze zrcadla. Vložil ho Andělovi mezi sepjaté dlaně. Otočil se. A prchal. Stíny ho pronásledovaly. Ale on se zastavil. Šel pomalu. Stíny na něj nemohly. Neutíkal. Nebál se. Plížily se za ním. Otočil se. Na obloze zaleskl se střípek. Střípek ze zrcadla. Zamlžily se mu oči. Byl jasný den. Zul si boty a šel dál ...
 

Ráno se Tvor probudil a v prázdném obličeji podtrhl prázdnotu. Začal mu den. Chutnal kávou a v koberci rostla tráva. Oknem se vnucovaly sluneční paprsky. Nepustil je dovnitř. Neměly ručník. Tvor dnes zjistil, že je neděle. Lehl si záptky do postele a chtěl usnout. Nepřikládal svým snům žádné obrazy, nepotřeboval jejich obnovení.

Všechno se pořád opakuje. Zase zmizí. když dešťové kapky vyťukávají rytmus zapomenutých cest. Šedivá obloha. Dřevěná lavečka, nástřik na stěně-pořád stejně vybledle růžový, obrázky na stěnách.

   Jsou jako staré fotografie, jao černobílý starý film. Co na nich vlastně je? Tvor vidí tváře ve svých představách. scény s dobovými kostýmy, rozhovory, spánek. Jak moc jsou iluze směšné. jsou tam jen stromy, truchlivé domy, zamaštěné barvy, podzimní listí. Snad jen ta realita.

A Tvor ho tam stále vidí. Je v jeho mysli. Podřimuje v bezútěšném a skličující zapomenutí. Ve Tvorově srdci. Vyvolává vzpomínky, krásné vzpomínky. I ty bolestné vzpomínky. Jsou pořád lepší než neprůhledná tma.

   Dnes měl Tvor chuť si ostříhat nehty, a ty se hned ztratily. Tvor byl rád, konečně se začíná něco dít. Měl teď své tajemství, které všichni budou vědět. už to bude brzy, roznese se to rychle a Tvor bude hodně spokojený.

Tvor začal vykopávat vzpomínky, co viděl kdesi na papíře. Našel je a žil nima. Bylo to zvláštní. Asi jako stříbrný kroužek.

Tvor byl teď úplně jiný a htěl jen malou změnu. Chtěl jen barvy aodstíny. Vlasy chtěl stejně. zase by mu padaly hořké slzy, raději počká. chtěl by, aby se sliby nestaly jen pouhým rozhovorem. Stejně jako chtěl změnu, chtěl i život pro Miláčka. Musel se rozhodnout. A volí hlavně to, co chce Tvor. A Tvor chce tu druhou variantu. Radši jde spát a nechá si volně proudit myšlenky a sny a snad se mu všechno rozleží v hlavě. Tvor začínal nenávidět slovo autobibliografie -opět.

Ráno se Tvor probudil a co chce, slova se rozletěla do prostoru a volná žárovka v malém kovovém světle spadla na zem. jeho slova byla ztvrzena. střepy přece nosí štěstí.                                                                                       Tvor se chtěl stát něčím. Něčím, co neuměl definovat. Chtěl se změnit. třeba bát člověkem a né tím studeným Tvorem beze známek normálního života. Chtěl by letět do teplých krajin, ohřát se a pak rozdávat teplo. Zima ho už dávno pominula, ale Tvorova kůže měla stále barvu ledu a taky chladila.                                                                   Tvor si pustil televizi, pozoroval to nekonečné nepřetržité zrnění a hledal odpověď. Chtělo se mu hrabat v minulosti. tvor ji neměl, ale měl spoustu vzpomínek, které mu jako mosaika poskládali minulost.                                        Do oken svítl neon a přítmí se vkrádalo, v rozích místnosti postávali němí svědkové. měli zavázané oči a zašitá ústa. Tvor se cítil bezpěčně. Prázdné tváře ho fascinovali a on věděl, že jednou bude taky takový a taky ho s podvázanou čelistí zavřou do rakve.                   Pozoroval obrazovku a cítil, že se stává každým kouskem těla částí obrazu. Nořil se do něj. Cítil tváře, vůni očí, sklíčka na rtech. Líbila se mi sametová hudba, umlkající tónyprázdného vědomí. Našlo se podvědomí a žilo si podle vzpomínek a přání, žilo si svou dobou. Teď byl jeho čas s sny se mohly vyplnit. Tvorovi ležela na srdci velká tíha, co měla pobobu tlusté zelené žáby.           "Zapamatuj si, Tvore, být dobrý znamená být s¨v souladu sám se sebou. to si dobře zapamatuj, ty totiž nemůžeš být vůbec dobrý v ničem, protože nejsi v souladu sám se sebou, a tak vlastně podrážíš nohy a ani o tom nevíš"**                                                           "Doufám, že ś pochopil, Tvore, že tihle drsní lidé s hrubými tvářemi a neurvalými gesty se docela změní, když jsi na jevisšti. Sedí tiše a dívají se na Tebe. Pláčou a smějí se, jak si přeješ. vidíš, jaký máš vliv na lidi. Využij toho,snad ti tvůj Osud pomůže".**                                                    "Tvore, nevěř mu. Důvod proč všichni smýšlíme o druhých tak dobře, je v tom, že všichni máme o sebe strach. podkladem optimismu je jen a jen hrůza. "**                                                                 "Tvore, určitě taky víš, že nikdy nic není úplná pravda."**                                                          "Nevím, co říct, Tvore, snad jen to, že jsem okouzlující. Jen dva druhy lidí jsou totiž opravdu okouzlující. Lidé, kteří vědí naprosto všechno, a lidé, kteří nevědí naprosto nic."**                                                                    "Škoda, že už nežiju, Tvore, pamatuješ si na můj slib?-Škoda! Protože, jestli Ti někdy ublíží, zabiju ho, jako že je Bůh nade mnou . pohlédla na mne s hrůzou. Opakoval jsem ta slova. proťala vzduch jako dýka. Lidé kolem se začali ohlížet. poblíž stojícíc paní se uchichtla.-Doufám, že si na to Tvore pamatuješ, škoda, věčná škoda, že už nežiju. Dobře si pamatuju, jak jsi mně ujišťoval, že Ti nikdy neublíží, že ho moc miluješ, stejně tak jako on miluje Tebe. a věřil jsi tomu, tvore, ani se nedivím, že teď nikomu nevěříš. Je mi tě líto Tvore, si jen kus prázdnoty, co zbyla z té způsobené bolesti. Přijď brzo za mnou, chybíš mi.**

"Tvore, nikdy se nestyď za svůj život. Jak ti pořád říkají tváře, ať za nima přijdeš, a pak ti vyčítají, žes napřišel, vůbec za nic nestojí. Protože dobří umělci žijí prostě ve svém díle, a tak jsou dokonale nezajímaví ve svém životě. Dokud si to tváře neuvědomí, nebudou nikdy tvými dobrými přáteli."**

                                                                        

**tváře citují myšlenky Oscara Wilde,      

"Z ošumělého křesla k němu tenkoústá rozšafnost, nabádala k opatrnosti a citovala z oné učebnice zbabělosti, jejíž autor zneužívá jména zdravého rozumu."(Oscar Wilde). Tvor neposlouchal.

      

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář