Jdi na obsah Jdi na menu
 


MOJE PRVNÍ TANEČNÍ

 

 

Jednoho dne si mě maminka zavolala a oznámila mi, že mě nechala zapsat do kursu tance a společenské výchovy. Po počátečním ohromení jsem nesměle namítl, že je mnoho jiných způsobů, kterými ze sebe mohu dělat blázna, ale matka trvala na svém. Zřejmě proto, že kursy již zaplatila. "Potřebuješ kursů jako soli," přidal se otec. "Rosteš jako dříví v lese. Já na tebe nemám čas a maminka zase nemá tu sílu v ruce." Zeptal jsem se otce, zda si myslí, že mistr tance je zápasník. "To nevím, ale on si už jistě najde způsob, jak tvé skotačinky zarazit."Silně škrobená košile, kterou mi vnutila maminka, mě dřela do krku, takže jsem téměř nemohl otáčet hlavou. V černých šatech s bílým proužkem, které byly snad tvrdší než prkno, jsem si připadal jako dokonalý blb. Pokoušel jsem se sice šaty odmítnout, ale otec pravil, že je to anglická látka po dědovi, že tomu nerozumím a abych bral, dokud dává. Boty mě také příšerně tlačily, ale když jsem otci řekl, že jsou mi malé, zmlátil mě, že mám velkou nohu. Konečně jsem vešel do Slovanského domu. Odložil jsem hubertus a začal se červenat. Po řadě trapných okamžiků jsem se náhle octl v sále. Jakýsi muž nás hned u dveří třídil. Kdo byl holka, letěl vlevo, kdo kluk, vpravo. Jeden chlapec s delším vlasem byl omylem vstrčen mezi holky, proti čemuž se ohradil slovy: "Nevidíš kvádro, vole, jsem muskej!" Dostal pohlavek a vytřídili ho ze dveří. Začal jsem věřit, že mistr tance může být i zápasník. Naše společnost bledých hochů, která se tlačila v jednom koutě, mi připadala jako skupinka odsouzených na smrt. Mistrovi posluhovači nás vehnali do středu sálu. Dívky nás obklopily ze všech stran. Nebylo uniknutí. Po zádech mi začaly stékat krůpěje potu. Napětí vrcholilo. Do sálu vešel mistr Játro s paní Játrovou. Jejich pohledy začaly oceňovat přítomné nešťastníky. Snažil jsem se přikrčit, ale bylo pozdě. Mistr pro mne poslal jednoho ze svých náhončích. Otočil mě několikrát kolem dokola a schválil můj oděv. "Nejste žádný manekýn," řekl, "ale jste oblečen čistě a dívky s vámi jistě budou rády tančit." A já měl chuť ho začít škrtit.Paní Játrová mě mateřsky pohladila po hlavě a šeptla mi: "Zapněte si kalhoty, hochu, a bude vše v pořádku." Pochopil jsem, proč se mnou dělají tu výstavu. Nuceně pomalým krokem jsem vyšel na chodbu. Upravil jsem se a snažil se ukrýt ve výtahu na uhlí. Ale to už mě další náhončí vzal tvrdě za rameno a vstrčil zpět do sálu, kde se ke mně vrhly dívky, na které nevyšel tanečník. Dělal jsem, jako že nevidím, a šel jsem stále vpřed. Jedna mi natrhla sako. Náhončí pak ke mně vpěchoval dámu, která byla asi o hlavu větší než já a široká tak, že jsem ani nedohlédl. "Se mnou se vám bude tančit dobře," řekla hlasem, který mi připomínal strýce Otu, "já se jenom vznáším," a zasmála se, až se jí knír třásl. "To jsem chytil kus," pomyslel jsem si. "Říkejte mi Jóža," pravila má tanečnice a stiskla mi ruku silou dělníka z pily.Mistr Játro dal pokyn k promenování. Vlekl jsem svůj kolos sálem a zabýval se myšlenkami na nehlučnou vraždu. Náhle mě Jóža chytla za loket a vrhla vlevo. Ocitl jsem se před starší paní, která seděla na dvou židlích a stále jí to bylo málo. "Matko, to je můj tanečník," řekla Jóža a zazubila se. "Takovej střízlík," opáčila matka a začala mi ohmatávat svaly. To už jsem nevydržel. Vytrhl jsem se a prchal sálem na druhou stranu.Uprostřed jsem porazil paní Játrovou. "Dávejte pozor, vy dřevo," utrousil Mistr a dal pokyn. Matky začaly pošupovat dcery bud víc vpravo, či vlevo podle toho, jaký, který nebo čí chudák se blížil. Vtom jsem spatřil celkem zachovalou dívku. Sebral jsem odvahu, zastavil před matinkou, požádal o dovolení k tanci a dostal je. Byl jsem šťasten, že to tak dobře dopadlo, ale neradoval jsem se dlouho. Sotva jsme obešli několik kol a já začal slibnou konverzaci slovy: "Také se, slečno, tak nezřízeně potíte?", přitočila se k nám zezadu Jóža. Ostatní hoši před ní utíkali a varovně volali: "Pozor, blíží se satelit!" Ani náhončí pro ni nemohli sehnat tanečníka, přestože Mistr neustále vysílal rozvědky všemi směry, neboť ho Jóžina matka o přestávce dusila v rohu, řkouc, že za těchto okolností chce vrátit zápisné. "Ale milostvá, chlapců je tu přece dost," chrčel Mistr. "Chcete snad říci, že o mojí dceru nestojí? Ba ne, ale jsou to samí hubeňouři," trvala na svém ona žena. "Měli jste dělat nábor na jatkách."

Jakmile jsem spatřil, že se k nám Jóža sune, začali se mi dělat červené kroužky před očima. Jóža dvěma prsty odstrčila mou partnerku a ta se zastavila až na druhém konci sálu. "Takový vyžle si tě troufne obletovat. Jestli přijde ještě jednou, zašlápnu ji," pohrozila. A abych uvěřil, dupla si. Bohužel na mé noze. Zaúpěl jsem a skákal dál po jedné. "Co je ti," šeptla mi Jóža do ucha tak něžně, až mi v něm začalo zvonit a Mistr Játro zvedl telefon. Byl jsem téměř bez vlády. Jóža mnou pohupovala sálem, asi dvakrát jsme upadli, ale to mi bylo jedno. Pak už jsem padal schválně. Věděl jsem, že mě Jóža stejně vždycky sebere a začne to znovu. Konečně byl konec. Jóža mě zanesla k matce. Nabral jsem dech a z posledních sil jsem ještě pronesl: "Děkuji, paní, nikdy na tento večer nezapomenu." A mluvil jsem pravdu.

 

 

JAK JSEM SE VYUČIL

 

 

 

 

Na formování mého charakteru v dospívání měli vliv tito lidé: služebná Olga znalá věci, trafikant Vávra a hostinský Trejbal, jehož heslem bylo "I dítě má žízeň". Nejvíc mě však ovlivnil strýček Urban, světoběžník. Pravda, u nás doma nebyl příliš oblíben, neboť jeho pověst kasaře nebyla pro náš rod tou nejlepší vizitkou, ale já ho miloval. Líbila se mi jeho sbírka falešných fousů, lesklé kasařské náčiní, kýchající prášek proti policejním psům, padělané bankovky všech států a měn, které stály za to, botky s podpatkem vpředu ke zmatení stop, které nesundal z nohy, a dokonalá napodobenina uniformy seržanta zahraniční tajné služby. Na rozdíl od nás měl Urban vždy hodně peněz. Maminka se mi sice snažila namluvit, že její bratr hodně spoří, ale já dobře věděl, že bez ustání a bez ostychu krade. Ondy jsem si schoval za ucho žvýkačku, a jedva mě strýc pohladil po hlavě se slovy: "Jsi hodný a bohatý chlapec", už tam nebyla, a naopak Urbanovi se začaly pravidelně pohybovat čelisti.Tato a podobné příhody mě se strýčkem sblížily. Začínal jsem si jeho podivné práce vážit. Některé kousky mě přímo nadchly. Kupříkladu o vánocích, kdy se v domě na několik vteřin zhaslo, aby mohl Ježíšek nerušen přijít, stačil ukrýt stromeček, ozdoby i cukroví, nehledě na to, že sousedé pohřešovali ryby a synkův velocipéd. Byl jsem proto nesmírně šťasten, když si mě strýček vyhlédl za učedníka, neboť, jak řekl rodičům, mám dlouhé štíhlé prsty, které jinde sotva najdou využití. Maminka sice mínila, že bych měl být truhlářem, ale Urban se jen usmál a prohlásil, že je lépe počkat, až stůl bude plný. Ani otec se však nemohl smířit s myšlenkou, že budu šmatákem. "Když má štíhlé prsty, ať je hodinářem. Není to krása, takové zlaté hodinky...," a zadíval se podivně na zápěstí. "Nehledej je, švagře," podával mu strýc hodinky společně s plnicím perem. "Víš, trénuji mezi řečí, abych nevyšel ze cviku. Nu, a abychom tu trapnou debatu skončili. Kluk se bude učit u mne, a když se ti rozbijou hodinky, přinese ti jiné."Přestěhoval jsem se tedy ke stýčkovi. Jak krásný byt to byl! Tři tajné vchody, dvojitá podlaha i strop, knihovna plná kriminálních sborníků a tucty dalších lákadel pro mladé chlapce.Výuka začala hned ráno, neboť bylo třeba ukrást snídani. "Půjdeme udělat samoobsluhu," rozhodl strýc, "neboť tam si vybereš, co chceš. Chodím tam už pět let a používám trik zvaný těhotná žena. Dneska však zvolíme jiný způsob. Vezmeš košík a naložíš ho, jak hrdlo ráčí. A nějakou maličkost strč skrz cvik za kabát." Byl jsem překvapen, že strýc hodlá platit, neboť zůstal u pokladny, rozmlouvaje s vedoucím o zločinnosti mládeže. Náhle, to už jsem měl koš vrchovatý a za kabátem mraženou kachnu, vykřikl: "Támhle je ta straka!" Vrhl se ke mně a na mou hlavu pršely pohlavky. Vyrval mi kachnu ze záňadří a mávaje s ní nad hlavou volal: "Je to možný? Vlastoručně ho, nezdaru, odvedu na policii," a hnal mě zpět ke dveřím. "Za hodinu je zboží zpátky i s pokutou," ujistil ještě vedoucího. Ale nebylo. Za hodinu jsme už byli po snídani a v troubě se pekla kachna. Strýc pak vzkázal ještě telefonicky do samoobsluhy, že vedoucí je vůl. Jak přijít rychle k penězům na cestách bez cestovní vkladní knížky, mě strýček naučil také záhy. Stačila k tomu páska pomocníka VB a vybírání pokut za nepřiměřenou rychlost, kterou Urban odhadoval během podle auta. Když se stmívalo a bylo třeba dopravit se domů, nechal posledního řidiče vystoupit z vozu řka, že přezkouší, jak fungují brzdy. Automobil jsme pak prodali dychtivým servisům na součástky. Strýce Urbana provázelo při práci neobyčejné štěstí. Jen jednou, pamatuji, narazila kosa na kámen. To se totiž strýček zastavil u slepce na nároží a vsypal si obsah jeho klobouku do dlaně. Dřímající nebožák se vymrštil a začala honička, kterou by nikdo od invalidy nečekal. Za běhu po nás házel nevidomý dlažební kostky s nebývalou přesností, což svědčilo o tom, že tento člověk nejenom vidí jako sokol, ale že ruce a nohy má v nejlepším pořádku. Strážníka tato situace přivedla natolik z míry, že začal střídat světla na přechodech tak rychle, až slepci přecházel zrak. Díky zmatku jsme jim tedy unikly, ale přesto bylo slyšet, jak volá, že se ještě uvidíme.

Tato nicotná příhoda se nám zdála velmi zábavná, ale bohužel jsme se se slepcem skutečně ještě viděli. Moje učednická léta byla tak násilím přerušena. Strýc v nucené samotě, jak se zdá, zatrpkl, neboť na motáku z vězení se dal slyšet, že nemá cenu dělat poctivé řemeslo, když je svět plný podvodníků.

 



JAK JSME CHOVALI UŽITEČNÉ ZVÍŘE

 

 

 

V klokotu velkoměsta ztrácí člověk pomalu, ale jistě kontakt s přírodou. Zvláště v činžovním domě podléhá civilizaci více, než je zdrávo. Přepych není vše a televizní pro- gram stěží nahradí třpytivý pohled plaché laně. Je pravda, že každému to nevadí, ale naše rodina, jež pochází z boubínské samoty, kde styk s okolním světem obstarával pouze jednou za měsíc listonoš, nesetkal-li se ovšem po cestě s medvědem, se nemohla s městským životem smířit. Vždyť nemít ve zdi houbu, nevěděli bychom ani, jak vypadá rostlina. Ale to vše se mělo změnit. Dnes vám už ani neřeknu, čí to byl nápad, abychom si opatřili zvíře. Vím jen, že všichni byli pro, a tudíž jsme se začali hádat, jaký živočich to má být. Nakonec vyhrála babička, její návrh byl oproti našim podepřen argumentem, že ze zvířete má být v prvé řadě užitek. A tak jsme začali v činžovním domě na Národní třídě číslo 318 chovat prase.Sehnat prasečí mládě nebylo zrovna lehké. Nevím, jaké s tím máte zkušenosti vy, ale v žádném obchodním domě podsvinčata nevedou. V Prioru v Jungmannově ulici dokonce dostal bratr za otázku "Máte prase?" od otylého prodavače facku. Teprve po čtrnácti dnech se podařilo otci sehnat na Sedlčansku velmi levného pašíka od opilce na taneční zábavě. Pln radosti jej přinesl domů, ale dědeček, bývalý střední rolník, záhy seznal, že zvíře má jednu vadu, a sice červenku, což, jak říkal, je u prasete vada dosti podstatná. V noci jsme tedy nepozorovaně pustili nemocné podsvinče do ulice a do rána jsme ho šestkrát zaháněli ode dveří, neboť si za ty dva dny u nás obdivuhodně zvyklo. Teprve když jsme posypali dveře pepřem, přestalo rýt pod prahem a odešlo Národní třídou neznámo kam. Nové prasátko, které opatřil děda z JZD Křenov, bylo sice dražší, ale zato zdravé a přítulné. Dostalo jméno Bivoj. Zpočátku žil Bivoj ve vaně, a nebýt toho, že ji rozšlápl, mohl v ní žít i dále. Takhle bylo samozřejmě nutno umístit čuníka jinam. Babička, přestože prase byl její nápad, odmítla již po třech měsících sdílet s ním komůrku. Upřímně řečeno, nebylo divu, protože náhodný návštěvník by už jen stěží poznal, kdo je v pokojíku pánem a kdo pouze hostem. Také vůně šafránu, který babička po léta sbírala, byla přehlušena čímsi jiným, mnohem silnějším, nehledě k tomu, že partaj pod námi si stěžovala, že stropem cosi prosakuje. A tak se prase stěhovalo do dětského pokoje, jehož xylolitová podlaha se zdála otci pro chov čuníka vhodná. Stěhování však bohužel neprošlo hladce. Bivoj, který si u babičky zvykl, odmítal její, tedy svoji komůrku dobrovolně opustit. Marně ho bratr lákal na pomyje a otec zezadu pošťuchoval stanovým kolíkem. Výsledkem bylo jen to, že se Bivoj po půlhodině nebezpečně nahrbil a přátelský kvikot za změnil v temné funění. Nutno říci, že nám nebylo do smíchu. Zezdola bušil soused Pulchart smetákem do stropu. Na několika místech se mu podařilo provlhlou podlahu prorazit, takže také u něho v kuchyni to za chvíli vypadalo, jako by i on pěstoval prase. Když Bivoj několikrát zahrabal přední prackou, snažila se maminka odvést nejmenší děti a babičku do bezpečí, neboť, jak říkala, přijdou horké chvíle. Nemýlila se. Kňour, který asi babičku po tříměsíčním soužití považoval za svoji družku, ji nemínil pustit. Začal kroužit zběsile po komůrce a nabíral neuvěřitelnou rychlost. Tiskli jsme se ke stěnám a modlili se, aby se prase unavilo. Tomu však dělal pohyb zřejmě dobře. Jednu chvíli se zdálo, že jsme zachráněni, neboť Bivoj zapadl prackou do díry po smetáku, bohužel právě v okamžiku, kdy zvědavý Pulchart k ní přikládal hlavu. Prase se od sousedovy hlavy odrazilo a pokračovalo v běhu, zatímco Pulchart spadl ze štaflí a žaloval manželce, že ho náš otec udeřil prasečí nohou do čela.Mezitím v komůrce o patro výš bylo dusno v aréně. Nevím proč, snad ze vzteku, zapíchl otec praseti stanový kolík zákeřně do boku. Za tento neuvážený čin jsme pykali vzápětí všichni. Zdivočelý Bivoj, chtěje se zbavit svého bodce, začal se třít při běhu o stěny a nebral na nás ohled. Bratra Karla téměř zazdil. Když se ve dveřích objevila sestřenice v červené sukýnce, probudila se v praseti španělská krev. Vyrazilo ze dveří, trochu je zvětšilo a skleněnou výplní se dostalo celkem snadno do ložnice. V tu chvíli už ani babička nevěřila tomu, že chováme užitečné zvíře. Po kratší poradě jsme se rozhodli ložnici obětovat. Stejně nikdo neměl chuť jít Bivojovi domlouvat. Přistavili jsme tedy ke dveřím skříň a zavolali řezníka. Přišel za chvíli a sebevědomě vstoupil do ložnice. Co se dělo uvnitř, nevíme dodnes, ale prase mělo zřejmě hned zpočátku navrch. Řezník proletěl skříní mezi nás na chodbu, bez pláště, bez nožů a bez sebevědomí. Bez rozloučení spěchal do svého krámku, aby vyvěsil cedulku: "Prasata nezabíjím a vepřové nevedu!" Pod to připsal "Inventura" a začal si počítat kosti.

Závěrem dovolte, abychom touto cestou poděkovali motostřelecké rotě majora Ticháčka za obětavou likvidaci užitečného zvířete a malíři mistru Brázdovi, který byt uvedl do původního stavu, i když nejprve prohlásil, že je malířem pokojů, a ne chlévů.

 


JAK JSEM OCHOŘEL

 

 

 

Na lidské tělo číhá řada nebezpečí. Jednak jsou to nelítostné bakterie a dotěrné bacily, kroužící všude kolem nás, aniž by byly, potvůrky, vidět, dále pak člověka sužuje zledovatělý chodník, rychle jedoucí auto, vosa, zdánlivě klidná sopka, podající omítka, muchomůrka citrónová, moucha masařka a její věrná družka bleška - tulačka. Organismus se těmto nástrahám a neřádstvu brání, seč může. Člověk sám pak svému tělu pomáhá nepopulárními, leč nutnými úkony, mytím rukou, ranním cvičením, pobytem v přírodě a zeleninovou stravou. Někdy i sebelepší prevence selže. Jako onehdy u mne. Snad jsem své tělo ošidil o vitamíny či snad mi v krámku podala pekařka housku umolousanou rukou, jisté je, že jednoho dne jsem se probudil ne zcela ve své kůži. Pravda, 42,6 není žádná teplota, zvláště pro člověka, který má rád léto, ale fakt, že mi chvílemi netlouklo srdce, mě nutil k přemýšlení. Zkusil jsem tělu pomoci a nemoc zahnat ranním cvičením, ale nohy vypověděly poslušnost a také ruce nedokázaly dopravit nad hlavu činku, byť měla jen slabých 80 kg. A tak ke mně přišel poprvé v životě lékař.Od prvního okamžiku, kdy vstoupil do mého pokoje, jsem k tomu člověku pojal nedůvěru. Vypadal tak mladě a byl oblečen bíle jako tenista - floutek. Nemínil jsem se s ním proto dlouho bavit a vyplázl jsem na něj drze jazyk. Netušil jsem však, že zná protihmat. Vrazil mi kávovou lžičku hluboko do krku, že mi nezbývalo, než řvát hlasitě "Á", z čehož měl zjevnou radost. Pomalu jsem rezignoval. Lékař si pak ještě vstrčil dvě gumové hadičky do uší a luxoval mi deset minut prsa. Když tuto práci dokončil, oznámil mé ženě, že musím do nemocnice. Manželka začala plakat štěstím. Ovšem na mé straně tolik radosti nebylo. Nemocnice nepatřila mezi divadla, která jsem hodlal tento týden navštívit. Snažil jsem se proto ukrýt pod prostěradlo, ale viděli mě dírou. Po kratším zápase s lapiduchy jsem se octl v autě. Jeli se mnou jako blázni. Jako by snad ani řidič nevěděl, že veze nemocného. Nemocnice mě překvapila svou rozlehlostí. To je zase úplně něco jiného než můj přízemní baráček z vepřovicových cihel. Protekcí jsem získal ubytování téměř na samotce ve dvacetilůžkovém pokoji. A řeknu vám, nás pětatřicet nemocných se tam celkem pohodlně vešlo. Pravda, každý neměl svou deku, ale my s vysokou teplotou jsme ji stejně nepotřebovali. A tak jsem si žil na své židli spokojeně. Snad jídla mohlo být trochu více. Zvláště pro nás, kteří jsme chtěli posílat něco domů na přilepšenou. Ještě, že jsme měli na pokoji čtyři zlomeniny, které nebyly z nejrychlejších. Než přihopsaly ke stolu, byla z jejich porce již vždy odebrána daň. Některé zlomeniny to nesly těžce a žalovaly lékařům, ale když jsme jim v noci pokropili sádru vodou a ony mohly začít s léčením znovu, přestaly rázem donášet a posílaly si pro jídlo do bufetu. Však si také užily mých posměšků.Neděle byla pak ve znamení návštěv. Oholili jsme se, sestry přestlaly postele a židle a my začali vyhlížet své příbuzné a známé. Pravda u mne zůstalo vždy jen při vyhlížení, nepočítám-li prodavače novin a agenta s náhrobky, který ovšem přicházel spíše za obchodem než za mnou. Zato soused Klikoš si na samotu namohl stěžovat. Když se do místnosti vhrnulo jeho šestnáct dětí a během návštěvy se narodilo sedmnácté, měly se zlomeniny co ohánět, aby uhájily místo k sezení. Já měl to štěstí, že jsem byl u Klikoše v přízni. Když ho minulý týden pronásledovala sestřička s injekcí, nastavil jsem jí nohu, takže zachráněný Klikoš mohl nakazit vzteklinou další pacienty, kteří se mu nelíbili. Sotva návštěvy odešly, vrhli jsme se s Klikošem na zlomeniny a prošacovali jim kapsy a noční stolky. Marně ti chlapi ukrývali lahůdky pod sádrou. Klikošův hmat byl zvláště vyvinutý. Skutečně, tento můj nový přítel se v životě vyznal. Tak například za geniální považuji jeho nápad chodit se dívat na televizi na oční oddělení, neboť tam bylo před obrazovkou stále volno. Byli jsme proto rádi, že z nemocnice půjdeme s Klikošem v jeden den. Mé teploty opadly a také Klikoš neštěkal a už tři neděle nikoho nepokousal. Večer před odchodem jsme ještě naposledy prošacovali zlomeniny a šli rychle spát, abychom si ukrátili čekání na svobodu. Na tuto noc však ani já, ani Klikoš do smrti nezapomeneme. Úderem dvanácté se v ruhu místnosti vztyčilo šest postav. Byly to zlomeniny. Už týden ty potvory simulovali dále nemoc, aby se nám mohli pomstít.

Zmlátily nás dokonale. Nyní ležíme s Klikošem na jejich bývalých postelích a skoro všechny údy máme v sádře. A já jen čekám, co Klikoš vymyslí, aby nám spolupacienti nechávali trochu více jídla. Zatím neříká nic, ani když ho šacují.


 


VOLBA MISS

 

 

 

Je to správné, že dnešní svět i uprostřed závažných problémů holduje ženské kráse. Tak například film. Chce-li být úspěšný, musí nechat oko diváka spočinout alespoň na chvíli na tajemných křivkách dámského těla, mnohdy i na místech, která divák předtím neznal a ve svých čtyřiceti letech je jimi mile rozrušen. Také krejčík, chce-li šatky prodat, musí látkou šetřit a stříhat úbor tak, aby připomínal spíše vitrinu. Skutečný ctitel dámského půvabu pak s oblibou usedá v soutěžních porotách, které při nejrůznějších příležitostech volí miss, tedy žínku nejkrásnější, nejinteligentnější a nejpřitažlivější.Také my, vědečtí pracovníci, kteří již druhý rok zkoumáme okolí pólu a arktickou zvěřinu, rozhodli jsme se minulé léto, když nám pošta doručila únorového PLAY-BOYe, zvolit královnu krásy výpravy. Náš vedoucí, profesor Peter Svedberg, starý suchar, byl sice proti tomu a navrhoval raději vyjít po stopě sněžného muže, na kterou narazil včera, když svačil lišejník, ale nás mladší, ve kterých i při 45 .C pod nulou kolovala horká krev, tento nápad cele zaujal. Vědecká práce šla od té chvíle stranou a všichni jsme žili jen volbou. Pouze profesor stále přípravy k soutěži sabotoval a zcela osamocen vyrazil za svým sněžným přeludem.Den přehlídky byl stanoven na 20. července. Telegrafista Williams už týden vysílal do éteru lákavé výzvy k okolním eskymákům k obeslání této vrcholné soutěže a způsobil tak hádky v nejednom iglů. Skutečně, domorodci nepřistupovali k naší akci s důvěrou, neboť měli špatné zkušenosti s minulou výpravou P. P. Taylora, která pod průhlednou záminkou očkování proti moskytům zneužila ženy a dívky ze širokého okolí. A tak se v den finále shromáždilo v našem táboře pouze pět uchazeček, z nichž jedna přišla omylem a ostatní čtyři proto, že se jim posledně očkování proti moskytům líbilo. Hlavní organizátor akce, geolog Winterspoon, který počítal z účastí nejméně patnácti děvčat, neztratil duchapřítomnost a povolal do soutěže i členky naší výpravy, čímž zvýšil nejen počet účastnic, ale i naděje eskymaček, neboť naše kolegyně byly skutečně vědecké pracovnice. Zejména u bioložky Eckertové jsme dluhá léta nevěděli, nejde-li o chlapa. No, ale ted v nouzi se nám hodilo, že byla vloni komisí uznána ženou. Winterspoon zavedl děvčata do iglů, které od rána meteorolog vytápěl tak úporně, až jeho rosnička běhala v láhvi od okurek jako pominutá, čímž byla předpověd počasí pro Evropu na příští měsíc vážně ohrožena. Zatímco komise zasedla ke stolku, kandidátky pomalu nastupovaly na pódium. Když astronom Schlewhoffer viděl, že se svlékla do plavek i asistentka profesora Svedberga Ivona, která rozhodně neměla pod váhu, vtlačil mezi adeptky krásy i své dvě cvičené tučňačky a hned jim dal svůj hlas. Po prvním kole soutěže, při kterém se hodnotila inteligence uchazeček, vedla s převahou profesorka Eckertová, která dovedla bezvadně kreslit a psát a získala tak ve všech testech tohoto kola prvá místa. Snad proto se jí zmocnila pýcha a pohrdavě shlížela na nebohé tučňačky a nevzdělané eskymácké krasavice, které odpovídaly s tučňačkami téměř shodně, t.j. mlčením. Náhle bylo vidět, co taková soutěž krásy může udělat i ze solidní vědecké pracovnice. Profesorčiny oči se za silnými čočkami vášnivě leskly a její tělo se začalo, snad poprvé v životě, vlnit v bocích. Pobrukujíc si hlavní motiv z Carmen přešla bioložka dvakrát laškovně jeviště. Poprvé zatahala Winterspoona laškovně za bradku, podruhé se ukázala až nestoudně pánské porotě ze všech stran, pročež musela být soutěž na 15 minut přerušena. Fotograf Wagner, ctitel antické krásy, dokonce dostal šok a nemohl se další práce v komisi zúčastnit. Pořadí se začalo rychle měnit. Dosud vedoucí profesorka, jako by cosi tušila, snažila se zachránit situaci tancem. Rozkývala své tělo do neuvěřitelných pohybů a předváděla něco mezi padoucnicí a slavností slunovratu. Porota však zůstala chladná. Míry 50-110-110 hovořily však samy za sebe. A tak se před naši kolegyni dostaly zvolna i tučňačky k velké radosti astronoma Schlewhoffera, který byl před ženami bojácný a od úspěchů zajímavých živočichů si leccos sliboval. Soutěž se blížila k závěru. A nutno přiznat, že nám, organizátorům, se už tak trochu vymkla z rukou. A začínali jsme litovat, že profesor Svedberg je dosud na výpravě.

Ženy i ptáci na pódiu totiž zapoměli na pravidla poctivé hry, vzájemně se haněli a rafinované eskymačky se dokonce snažily strhnout Eckertové plavky, aby ji tak definitivně vyřadily ze soutěže. Porota se pak rozdrobila na frakce, zvrhlíci začali dávat hlasy tučňačkám, zatímco my rozumnější jsme přemýšleli, jak celou trapnou záležitost s volbou miss ukončit. Soutěž se však náhle nečekaně vyhodnotila sama. Rozletěly se dveře a vešel sněžný muž, veda na vodítku profesora Svedberga. Strnuli jsme zděšením. Tak tohle nám šéf nezapomene. Obnažené ženy, na stolech vínko a on sám v udidle. V místnosti se rozhostilo vražedné ticho, které náhle přerušil sněžný muž. Vrhl se k pódiu, uchvátil do náruče Eckertovou a s výkřikem "Přece nevyhynu!" zmizel ve tmě.

 



DŮM VE SPOLEČNÉ PÉČI NÁJEMNÍKŮ

 

 

 

Náhodnému návštěvníku Prahy by se mohlo zdát, že zde žije samá chudina. Že na náměstí převažují slepené domky bez říms, s jejichž omítkou si roztodivně zahrál čas a nejeden vrabec šprýmovně potřísnil zdi. Ale to je jen první dojem. Stačí zabrousit na okraj města a člověk zírá. Domky jako ze škatulky, modrá střídá rudou, mnoho domů má i všechny čtyři stěny, ba i dveře drží přibližně na svém místě. A kdo by snad ještě reptal a město naše haněl i jedovatou slinou závisti chtěl ho umokřit, toho vemte, soudruzi, za ruku a zaveďte ho k domkům, jejichž obyvatelé společnou rukou se chopili a na zeď hřeby podkováky cedulku přibili: "Dům jest ve společné péči nájemníků". A o té věci bych vás chtěl, občané, vy, kteří cedulky podobné na domech nemáte a obézní domovnici vrbovým koštětem umolousané schody hrubě ometat necháváte, instruovat. Náš dům držel kapitalista chamtivec ve svých drápech hezky dlouho. Až nás to přestalo bavit a na národním výboru jsme ho řádně proprali. Dům mu zabavili, pokutu mu uložili a do maringotky v Chuchli ho vystěhovali. A žili jsme si dobře. Kapitalistův čalouněný nábytek jsme si rozebrali, zásob ve spíži okusili a v květinové zahradě regulerní gorotkové hřiště zplanýrovali, domovního důvěrníka zvolili, protipožární hlídku sestavili a precizně v boji s ohněm pocvičili. Zdálo by se, že je všechno v pořádku. Z průčelí domu sundali jsme nápis Eliška, jméno to nabobovi milky, a nahradili zvučným přízviskem Ukrajina. Na chodbách objevili se tříbarevné reprodukce z Treťjakovské galerie a v koutě širokým úsměvem ikona vítala příchozí. Ale v hloubi našeho domu, to jest v suterénu, bujel vřed. Tam žila domovnice Čujová, kapitalistova přisluhovačka, která nahlodávala kolektivní soužití našeho domu. Ikonu odmítala oprašovat a o Ukrajině, obilnici Evropy, se také vyjadřovala nelichotivě. Když jsme si ji, sabotérku, přizvali do schůze, zasmála se sojčím smíchem a domovního důvěrníka prohnala mokrým hadrem k půdě, že nanesl na holinách do domu bláto. Přirozeně to byla pomluva, protože důvěrník chodí bos i do divadla. Také s požární hlídkou nevycházela domovnice nejlépe. Na půdě schválně kouřila tlustý doutník a když velitel hlídky, textilák Vaník, vyhlásil zmatený poplach, ryčně se mu vysmála slovy: "Doběhla jsem tě, socane." Naše trpělivost snese hodně! Ale když jsme poznali, že kliky členů Svazu československo-sovětského přátelství, pomazané něčím velmi ošklivým, to jest trusem, má na svědomí také ona suterénní baba, rozhodli jme se jednat. Domovní důvěrník nejprve, jak jsme se na schůzi veřejným hlasováním usnesli, ji pranýřoval velmi jemně na nástěnce ve druhé etáži takto: Soudružko správcová, sdělujeme vám, že kdo nejde s námi, jde proti nám. Soudruh Leoš Oranice, kterému jsme v odbočce Přátel přezdívali Majakovskij, důvěrníkův verš považoval za příliš krotký a připsal proto pod něj azbukou: Baba jaga odin chuj, my brosim jejo zavtra v hnuj. Nazítří však Oranici našli obyvatelé domu u půdičky tak ošklivě pomazaného, že zcela zapoměl na úderný verš a domem se šířil intenzivní pach stáje. Ihned jsme svolali novou schůzi, kterou vedl velmi chytrý propagandista Peška. A ten vymyslel geniální návrh. Pozvali jsme domovnici do schůze, kde ji Peška objal a předal Rudou standartu za zásluhy a odznak, rovněž rudý, i když ne tak intenzivně, Nejlepší pracovnice bloku -. Doufal totiž, propagandista náš šikovný, že babice, známá přisluhovačka mamonu, zmodrá jak slíva a pukne vzteky. Stalo se však něco jiného. Čujová při doteku hebké látky zjihla a slza dojetí ji zpola zalila skleněné oko. "Byla jsem slepá, soudruzi," pravila bolestně, "ale ukázali jste mi, kde je mé místo. Pravda, buržuj zazobaný může mě omámit dary, či medovou řečí, ale vy jste mi vlili do srdce novou mízu. Jsem jedna z vás. Jsem proletářka. Říkejte mi Anno." Všichni jsme plakali. Propagandista Peška náhle povstal, nasál vzduch a vyhrkl: "Soudruzi, přiznám se, dodneška jsem nevěřil ve vítězství naší věci a písemným stykem s čínským rikšou Tun-Nungem jsem udržoval zadní vrátka stále otevřená. Ale ted je zavřu." Joj, dojemná to byla schůze. Rusín Berjev, emigrant, co žil v podkroví, vyndal z papachy lahvici vodky a jeho družka Taťána ukázala, jak vysoko umí vyhodit nožku kozácká dcerka. Když byla zábava v nejlepším, pokynul předseda levicí a přišel čas usnesení. Peškův jadrný hlas duněl sklepením: "My, občané domu číslo 663, přebíráme dnešním dnem dům do společné péče nájemníků." Všichni zatleskali, "Hurá!" zakřičeli a pak znovu začala zábava. Papacha byla bezedná, nožka létala výš a výš a všichni jsme byli jedna ruka. Nějaký čas žilo se v domě spokojeně. Ale zanedlouho vyskytli se problémy. U dveří se na nás sice smála cedulka o společné péči, ale na schodech bylo bláta jak na návsi. V oknech se usídlil pavouk křižák. A tak se rozdělovaly služby. Oranice otře schody v pondělí, Peška v úterý, rusín Berjev ve středu se bude s blátem potýkat a tak dále. Nato se dělily další povinnosti. Mytí oken, odklízení sněhu, vymetání komína, otevírání opilcům, podpírání domu za větru a jiná údržba. První se z domu vystěhoval Berjev. Jsa původu kočovného, nedělalo mu to obtíží. Dvě peřiny, družku, garmošku, pod papachou něco vodky a ulétl do světa, sokol smělý. Za ním pak Oranice dům opustil, řka, že pro básníka jinde než na schodech ve špíně můza usedá, a když i Peška oprášil zadní vrátka a dále znovu štětcem znaky maloval, vydali jsme se s prosíkem za Čujovou. Dnes již zase dům ometá. Ale kdo jí s rozbřeskem nepozdraví a k MDŽ hodnotný dárek do připravené nůše nepodstrčí, ten kliku znovu až do rána čistí od něčeho velmi, velmi ošklivého.

 



JÍZDA TRAMVAJÍ

 

 

 

Od té doby, co jsem byl přímým svědkem toho, jak řidič elektrické soupravy číslo 15 při jízdě z kopce zjistil, že brzdy nepracují ani když jim domlouvá a odběhl se do vlečňáku poradit s kolegou co teď, aby nás pak přišel informovat do mezzaninu činžovního domu, kde jsme mezitím přistáli, že už dál nejede, abychom vystoupili a nezdržovali dopravu, neboť obrací, jezdím elektrikou co možná nejméně.Minulý týden k nám však zavítal bratranec Jóna z venkova na návštěvu. Všechny nás to potěšilo. Zvláště když vyndal z nůše dvě kachny a hroudu másla. Mé nadšení pro něho ochladlo v tom okamžiku, jakmile po obědě projevil přání projet se se mnou po Praze tramvají. "Půjdeme raději pěšky," řekl jsem důrazně, "alespoň nám neunikne žádná historická památka." "Já bych chtěl jet tramvají," řekl Jóna, "nikdy jsem v ní ještě nejel." "O nic jsi nepřišel," domlouval jsem mu, "na splašený krávě jsi už jel?" "To jsem jel," připustil příbuzný. "Tak vidíš, to je stejný, jenže se míň mačkáš." Otec zakřičel: "Jóna se chce projet tramvají, tak se s ním projedeš tramvají. Je to host. Maminko, namaž mi chleba se sádlem, nějak mi vyhládlo."

Nezbývalo, než se podrobit osudu. Vyšli jsme s Jónou do ulic. Ještě jednou jsem se ho snažil přemluvit, abychom do tramvaje nevstupovali, navrhoval jsem mu dokonce, že ho chvílemi ponesu. Jóna však trval na svém. "Budeš mít, co chceš," pomyslel jsem si a táhl bratrance ke stanici. Tam už stálo značné množství lidí, takže jsme co chvíli padali z refýže do ulice. Auta se nám, nutno říci, mistrně vyhýbala. Pouze jednoho staříka táhla škodovka asi patnáct metrů za sebou, ale on se nakonec přece jen pustil a tak to dobře dopadlo. Z hovoru lidí jsem poznal, že žádná tramvaj už asi 80 minut nejela. "Lumpové," křičel pán, který zřejmě pospíchal. Ale jeho slova zanikla v hukotu přijíždějícího elektrického vozu. Řidič půl hodiny mačkal páčku, pak vstal a otevřel dveře ručně. Lidé se začali hrnout dovnitř, a to tak silně, že zadními dveřmi vystupovali zase ven. "Tomu říkám koloběh života," volal jakýsi muž, "toho se měl dožít Darwin." Průvodčí se vztyčila v pokladně a lidem, kterým vydala jízdenku, procvakla kleštičkami levé ucho, aby si udržela přehled o tom, kdo platil. Pán, který stál těsně u dveří, neustále úpěl a žádal poloviční jízdenku. "Jak to poloviční, vždyť je vám nejmíň čtyřicet," divila se průvodčí. "No jo, čtyřicet, ale nožičku a ručičku mám uskřípnutý venku." Na ta slova řidič otevřel dveře a výhybkovou tyčí vystrčil muže ven, řka, že takové, co narušují plynulou dopravu, nemá rád. Konečně jsme se rozjeli. Jóna byl zřejmě vyděšen a šeptl mi, že chce ven. "Máš, co jsi chtěl," prohlásil jsem tvrdě a prorazil hlavou okno, protože sebou tramvaj divně trhla. Průvodčí nás informovala, že vypadla kladka a zároveň nám prodala nové jízdenky, protože jsme přerušili jízdu. Řidič mínil, že je málo zabrzděno a posypal nás trochu pískem. Tlustý Jóna se rozplakal. Vůbec mi ho nebylo líto, naopak jsem mu poťouchle radil: "No, prohlížej si krásy Prahy, bude ještě hůř." A bylo. Stará paní na nás ukázala prstem a pištěla: "Darebáci, starýho člověka nepustí sednout." Upozornil jsem ji jemně, že celou cestu stojím na jedné noze a ještě ne na své. "Stojí, stojí, ale kdyby seděl, stejně by nepustil, já je znám," vřeštěla ta paní a udeřila Jónu deštníkem. "Osobo, netlučte toho hocha," zastal se nás solidní pán, "vždyť to na něm zanechá následky." "Vás asi tloukli denně," obořila se na něj dáma. Začala rvačka. Lidé se v obavách sunuli na druhou stranu. Tramvaj se naklonila a chvíli jsme jeli po dvou kolech. "Rovnováhu udržovat, rovnováhu udržovat," přikazoval řidič a zařadil zpátečku. Tím nastal opět přesun a tramvaj dopadla na všechny čtyři. "Mělo by se střídat, jsme taky unavení," prohlásil malý dědeček a rozhlédl se po lidech, kteří seděli. "Samozřejmně, střídat," ozvalo se ze všech stran a stojící se vrhli na sedící. "Chci vystoupit," dožadovala se jedna slečna. "Stanice je zrušena, stavíme až na konečné," zněl řidičův alt. "To je koloběh života," prohlásil opět filozof. Ale lidé už neměli náladu na filosofii a ušlapali ho. "Nevím jak vy," ohlásil malý, asi tříletý chlapeček, "ale já se počůrám." "Musíš vydržet na konečnou," přikazovala mu matka. Konečně jsme tam byli. Lidé se vypotáceli z vozu a padali vysíleni do příkopu. Šedovlasý stařík dokonce poklekl a hlasitě děkoval nebesům, že jízdu přežil



JAK JSEM SE UČIL KOUŘIT

 

 

 

Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, k dokonalému mladému muži patří cigareta jako k velbloudovi hrby. Pravda, žvýkačka zahraniční výroby, správně usazená na dásni, také vyvolá obdiv a samovolná bublina při řeči s ředitelem školy vykoná své, ale cigárko je cigárko. Vůbec nechápu, jak jsem bez něho těch třináct let mohl žít. Ovšem, již v deseti jsem popotahoval z dřívek, obalených vatou, ale to nebylo ono. Také tolik vychvalované bafání z rákosových doutníků, které u nás zavedl zemědělský synek Lanýž, nepřineslo očekávanou slast. Úplným extrémem byl pak vynález osmé C. Vdechování kouře z nedlouhé gumové hadičky, naplněné suchou trávou. Několik ožehnutých tváří hovořilo však jasně proti, neledě k tomu, že někteří chlapci po těchto pokusech za školní zdí potupně vrhli.Záhy jsme si my, kuřiva chtiví, uvědomili, že máme-li techniku kouření zvládnout bez újmy na zdraví, musíme se odevzdat do rukou odborníka. A osud k nám byl milostiv. S prvním zářím přihrál nám do třídy propadlíka Janebu, známějšího, a to i mezi učiteli, spíše pod přezdívkou Nikotin. Kromě kouření snad tento člověk neuměl nic. Svou profesi však ovládal se zručností majitelů opiových doupat. Janebova spotřeba cigaret byla fantastická, a nebylo tedy divu, že již koncem září rozprodal veškeré učebnice, propůjčené státem, a také ze školních pomůcek mu zbyl jedině pytlík na cvičky, k prasknutí napěchovaný nedopalky, které cestou do školy zručně nabodával po refýžích speciálně upraveným příložníkem. Není divu, že Janeba se na první pohled odlišoval od svých vrstevníků. Již sama postava připomínala cigaretu, a čapce , kterou nosil, se ne neprávem říkalo popelník. Vůní pak připomínal dobře zavedenou tabákovou plantáž v době sklizně. Šaty vetché, na mnoha místech propálené, a pod kůží na břiše zašity tři cigarety, jak Janeba říkal pro případ ztroskotání.Zajímavé bylo, že Janeba neměl zapalovač, ale brzy jsmezvěděli proč. Nevyplatil se mu, neboť byl kuřákem téměř nepřetržitého provozu. A ačkoli na škole bylo kouření důsledně pronásledováno a astmatický učitel Rejhon kontroloval, převlečen za instalatéra, chlapecké záchodky i během výuky, Janebův zlozvyk byl učiteli i ředitelem tolerován.Jedině v hodinách si nesměl Nikotin zapálit. Řešil to tedy tím, že šlukoval naposledy se vstupem učitele a kouř pak vyfukoval dobrých dvacet minut do penálu. Krom toho jej hodnější profesoři posílali co chvíli s oběžníky a vzkazy, dobře vědouce, že ihned za dveřmi Janeba popustí uzdu své vášni. Tradovalo se dokonce, že jakýsi bývalý učitel, smuten, že ten den nevykonal dobrý skutek, vyslal Janebu při odpoledním vyučování hlídkovat k blízké trafice, nekupuje-li někdo z žáků tabákové výrobky.

Není třeba zdůrazňovat, že naše srdce se pro Nikotina nadchla. Záhy jsme mu dělali domácí úkoly, nosili svačiny a ti šťastnější, kdo je sehnali, i cigarety. A pak přišel den, na který jsme se těšili nejvíce, kdy v cihelně za městem nás měl Janeba naučit kouřit. Počítalo se, že nás učňů přijde osm: Lukáš, Pazderka, Pilný, Závoz, Weiss, Děravý, Smolík a já. Ale dorazilo nás jen šest. Závozovi bohužel zemřela tetička a tak zklamaný spolužák místo kouření udivoval příbuzné pláčem. Tolik se na cihelnu těšil. Pitomec Pazderka nevydržel muka čekání, zapálil si již doma v poledne ve spíži a byl přistižen otcem, jdoucím mlsat rum. My ostatní jsme již před třetí netrpělivě vyhlíželi Janebu, respektive kouř, který ho vždy signalizoval, takže náhodnému chodci by se zdálo, že se neblíží kamarád, ale sentinel. Přesně ve tři dorazil kouř k nám. "Doufám, že nikdo neporušil můj zákaz obědvat," řekl Janeba úvodem a vyzval nás, abychom předvedli své kuřácké zásoby. Cigarety cizích značek ihned zabavil řka, že jsou pro nás, začátečníky, moc silné. "Co budu ale kouřit já?" zeptal se šmelinářský synek Smolík, který donesl pouze stovku Chesterfieldek. Janeba mu blahosklonně podal své dvě Lípy. Pak už nic nebránilo tomu, abychom si zapálili. Janeba se ukázal jako rozený pedagog. Věnoval se nám individuálně a dohlížel, zda jeden každý správně šlukuje. Na stěnu cihelny nakreslil pak průřez dýchacím ústrojím, aby ukázal, jak nejlépe využít vdechnutého kouře. Pravda je, že nákresu již někteří z nás nemohli věnovat dostatečnou pozornost. Weisse jsme dokonce museli omývat vodou. Když se probral, doznal, že v poledne jedl kachnu. Ta ostatně za chvíli byla i mezi námi. To už nám Janeba zapaloval další cigarety. Nikdo nemluvil, neboť kouření nám nepůsobilo ten požitek, o kterém jsme snili. Zatímco Janeba si labužnicky pochutnával na Chesterfieldkách, nám bylo hůř a hůř. Bezvěrec Děravý, který měl normálně pro Boha jen slova pohrdání, se začal nečekaně polohlasem modlit. Úplně omámený Smolík pak jen tiše plakal a sháněl se po papíru, chtěje psát závěť. Za hodinu už bylo úplně jedno, kdo v poledne jedl a kdo se postil, a domů nás za tmy rozvážel Janeba na dvoukoláku. A tak se toho dne naučil kouřit pouze Závoz, jemuž pozůstalí na pohřbu nabídli cigaretu, aby utišil žal, a pitomec Pazderka, jehož otec si při rumu uvědomil, že ve dvou se to lépe táhne.


 


NÁVŠTĚVA CIRKUSU

 

 

 

Naše rodina patřila již několik generací ke smetánce města. Táta uměl číst, máma psát, a snad proto se dali dohromady, aby rodili vzdělance. Přivedli nás na svět sedm a pečlivě dbali, abychom odmalička nevynechali jediný kulturní podnik. Nás děti proto mrzelo, že jsme dosud, ač nejstarší z nás se měl již za týden ženit, neviděli cirkus. Ne snad, že by do města ještě dosud nezavítal, ale náhoda tomu chtěla, že plakáty viděl vždy jen otec sám bez maminky a styděl se požádat kolemjdoucí, aby mu zapsali, kdy a kde se pořad koná.Až jednou se na nás usmálo štěstí. Maminka dostala v práci za odměnu vstupenky pro celou rodinu a tatínek nám přečetl, že jsou právě do cirkusu a pojízdného zvěřince, a to na příští neděli. Radost nás dětí neznala mezí. Také na rodičích bylo vidět, že jsou tentokrát s dárkem ROH na výsost spokojeni. Snad jen prvorozený bratr Čenda nesdílel naši radost, neboť si uvědomil, že návštěva cirkusu koliduje s termínem jeho svatby. Když nám to připomenul, všichni jsme zesmutněli a hleděli na tatínka, který jako hlava rodiny měl rozhodnout. Otec to postavil politicky. "Svatba musí ustoupit," řekl po chvilce, "neboť je záležitostí jedince, kdežto návštěva cirkusu je věcí kolektivu a navíc za ní stojí odbory."Koncem týdne vyrostl na okraji města plátěný stan. V klecích, které mimochodem nevypadaly nepevněji, se tísnila zvířata a snědí chlapci v maringotkách dodali našemu městu cizokrajný ráz. Také noční život nabyl na zajímavosti. Půtky v hospodách byly na denním pořádku a lékárník Turma si kvůli krasojezdkyni Agnes rozemlel do pribiňáčku krabičku algen. To vše přispělo k tomu, že o cirkusová představení byl mimořádný zájem a za lístek se dávalo pod rukou prý i sele. Proto si jen málokterá rodina mohla dovolit navštívit cirkus v plném počtu. Obyčejně program shlédl jen jeden vylosovaný šťastlivec a doma pak ostatním předváděl, co ve stanu viděl. Smůlu měli u Bártů, kde jako vyslance určil los silně krátkozrakého strýce Síbu, a doma se pak museli spokojit pouze s představením zvuků a melodií cirkusové kapely.Ještě hůře dopadli Fulínovi, i když zprvu jim bylo hej a vzbuzovali závist. K návštěvě představení vybrali bez losování otce, nadaného vypravěče a artistu-amatéra, jehož v mládí proslavil trik zvaný chobotnice. Občan Fulín totiž seděl na polštářku, dovedl rozkmitat naráz všechny svoje údy do tak závratných vibrací, že skutečně připomínal mořskou obludu a nikdo nebyl s to spočítat, kolik má ten člověk vlastně končetin. Fulínovi si tedy mohli být jisti, že jejich delegát nejen představení věrně popíše, ale leckteré číslo i precizně napodobí. Šli ve své pýše tak daleko, že dokonce v okolí svého bydliště prodávali vstupenky na cirkusové show z druhé ruky, které se mělo konat u nich v bytě. Akce jim však nevyšla a s hanbou vraceli vstupné. Uskutečnili sice slibované představení svého otce, ale během něho vyšlo najevo, že Fulín nejenže v cirkusu hned na začátku z horka usnul a nic si nepamatoval, ale navíc mu přepadla ve spánku do manéže ruka a lev mu ji ukousl, na což přišel až doma, když chtěl situace zachraňovat trikem z mládí, tj. chobotnicí.U nás se nic takového stát nemohlo. Šli jsme do cirkusu pěkně všichni a mezi svými těly propašovali i bratrovu nevěstu a dva svědky. I když jsme byli v lóži trochu namačkáni a tlustý svědek musel vzít svého tenčího kolegu na klín, netrpělivě jsme vyčkávali začátek představení.Zazněl úvodní pochod. Kapela sice nebyla z nejpočetnějších, ale oba muzikanti, harmonikář i dirigent, dělali co mohli. Manéž se pak naplnila artisty. Pět Tornados do ní vtrhlo tak rychle, až otci ulétl klobouk. Tento náhodný trik sklidil nečekaný potlesk a tatínek se musel děkovat. Skutečně ani nám nemohl vymluvit, že není s Tornádos smluven. Nevěsta se dokonce urazila, že ve svatební den dělá tchán v cirkuse šaška.Mezitím už varietní umělci pochopili, do jakého místa stanu mají soustředit svůj um a v které lóži mají hledat dobrovolníky. Otcova příhoda s kloboukem zkrátka vtáhla naši rodinu do víru představení. "Potřebuji holohlavého pána," zvolal z manéže kouzelník, jen tak těkl okem po stanu a zaparkoval pohled do naší lóže. "No, třeba vy, občane, vedle toho umělce s kloboukem." Vyzvaným byl děda. Nastalo trapné ticho, alespoň v naší rodině. Jinak tribuny řvali smíchem. Děda vystoupil jako hypnotizován na kouzelnický praktikábl. Nikdo z rodiny nevěděl, že toho má dědeček tolik v kapsách. Postupně mu z nich kouzelník vytáhl: myš, vajíčko, růži, kombiné, dvacet svázaných šátků, králíčka a z nosu holuba. Kouzelníkovi se v dědovi zřejmě zalíbilo a předvedl s ním ještě celou škálu triků. Hanbou jsme se propadali, když si zakladatel rodu opět sedl mezi nás, mokrý a s natrženým sakem. Číslo skončilo a hudba hrála valčík. Zdálo se, že na naši rodinu konečně hlediště zapomnělo. V tom se děda začal vrtět a jezdit si rukama po těle. Pak se vymrštil a do pauzy zařval: "Vzal mi peněženku a hodinky!" Takové davové nadšení jsem v životě neslyšel. Také děda, ač skutečně bez peněz a hodin, se musel děkovat, nehledě k tomu, že několik dětí si k němu přiběhlo pro podpis, čímž děda přišel na to, že mu kouzelník ukradl i plnicí pero. Bratr s nevěstou se znechuceně zvedli a razili si cestu ven. Byla to jejich chyba, chtít odejít v naprostém tichu, když vzduch rozechvíval jen údery lasa král prérie Velký Bill. Přitáhl si oba snoubence, sevřené do smyčky provazů, až k sobě. Dav šílel. Otec, kterého okolí považovalo za našeho principála, přijímal gratulace. Mezitím již Bill obsekával nevěstu nožem. Bratr mu v tom chtěl zabránit, ale když mu král prérie začal střílet pod nohy, nezbývalo mu než řvát a hezky vysoko vyskakovat. Akcie naší rodiny šly znovu nahoru. Oba mladí sklidili větší potlesk než děda s otcem dohromady. "Tak skvělou režii, kdy část komediantů je od začátku mezi lidmi v lóži, jsem ještě neviděl," poznamenal hlasitě jakýsi muž. Tlustý svědek ještě více zrudl, shodil kolegu s kolenou a křičel: "Občane, všechno je trapný omyl, jsme slušná svatba." Lidem se v té chvíli nemohlo zdát nic vtipnějšího. "Klaun, to je klaun!" burácely děti. "Jdu si to s nimi vyřídit," chrčel svědek, vyhrnul si rukávy a vrhl se do manéže, bohužel právě v okamžiku, když napoleonský voják hledal do svého děla živý náboj. A tak byl zachránce naší cti vystřelen do koše, zavěšeného u stropu.Pak začala do pilin nastupovat zvířata. "Konečně bude klid," oddechli jsme si a pohodlně se uvelebili v lóži, neboť tlustý svědek měl své nové místo v koši. Zvěř a ptactvo defilovalo pomalu manéží. Byla to krásná podívaná, i když se nám zdálo podezřelé, že sloni na nás příliš často kývají choboty a žirafa mrká levým okem. Pak se to provalilo. Našemu utrpení neměl být prostě konec. Papoušek, vypuštěný z voliéry, ani na chvíli nezaváhal, nejkratší cestou dolétl k našemu otci, sedl mu na hlavu, hladil ji křidélkem a volal: "Meloun, meloun!" Snad proto při krotitelově výkřiku: "Kdo vloží lvovi hlavu do tlamy?" prořízl otec stanovou celtu a ještě s papouškem na hlavě vyrazil do tmy. A my všichni o překot za ním.

Kdo tedy tenkrát vložil lvovi hlavu do tlamy lva, nevíme, ale jelikož tlustý svědek se od té doby u nás neukázal, kdo ví...?

KID PSANEC

 

 

Vydal jsem se vyzbrojen kozlíkem, nožem a ukulelí do hliněné chatrče nad Davlí. Tam jsem se jedné soboty a neděle narodil. Ženy zálesáků stály kolem a za zpěvu Řeka hučí pozorovaly matčino podivné počínání. Otec z lomu Syslíku byl mile překvapen, že má syna. Namočil mne do Sázavy a dal mi jméno Kid-psanec. Toto jméno způsobilo později trochu nepříjemností, neboť úředník bolševik sveřepě odmítal napsat doložku psanec do matriky. Otec ho bil lasem a křičel: "A co Jurij-kosmonaut, to bys zapsal, viď paďoure." Stal jsem se tedy psancem. Když mě otec pokřtil, chtěl mi vytetovat na bříško mapu Arizony, ale osmdesátiletý děd Bobeš z matčiny strany, bývalý učitel krasopisu, který na tramp jezdil pouze z donucení, mu v tom zabránil. Otec mě tedy alespoň natřel jitrocelovou mastí, abych byl silný a potřel mi oči kopřivou, abych měl ostrý zrak. Od té doby na jedno oko nevidím. Pak jsem rostl. Stal jsem se dítětem osady. Otec mne ani nechtěl zapsat do školy, řka, že příroda je nejlepší učitelka a Komenský je proti ní břídil s nevalnými znalostmi. Přesto mne ale v devíti letech přivedl policista do učebny. Paní učitelka mne na prahu obrátila a vzkázala rodičům, aby mne řádně vybavili pomůckami pro školu. "Má pravdu, soudružka," řekl otec, "když už do školy chodíš za doprovodu těch pytláků v modrém, ať tedy každý vidí, že nejsi chuďas z pazderny. Vybaven budeš nejlépe ze všech, aby si všichni uvědomili, kdo je to Kid-psanec, muž na pomezí rudých zákonů." Příštího rána jsem vyrazil do školy. Na nohou mokasíny ze psí kůže, lovecké kalhoty s třásněmi, přes kostkovanou košili celtu a velký tlumok s nápisem U. S. ARMY. Ten obsahoval potravu, sekerku, posvátný kořen, mapu Údolí děsu, učebnici angličtiny a lodní suchary, rezervní trenýrky a žákovskou knížku. V ruce jsem měl sladké dřevo, ne němž bylo vypáleno: "Měj tři slova v srdci jen - čundr, Texas a mnoho žen". U pasu se mi houpal nůž, laso a první skalp synka předsedy uličního výboru, jímž jsem dokazoval přízvisko psanec. Šerifovi nadháněči mne uvedli do třídy, protože děti se mě báli, zatímco učitelé se mi klaněli v domnění, že na školu zavítal syn hlavy spřáteleného arabského státu. První dvě hodiny vyučování proběhly klidně, dokonce jsem dvakrát dostal po pěti bodech do žákovské knížky. K prvnímu incidentu došlo o hlavní přestávce. Pionýři začali svačit vodu a já jsem si vzadu rozdělal oheň a zvolna opékal řízky z bizoního masa. Někteří spolužáci na mě hleděli s obdivem, dal jsem jim okusit. "Není to nejčerstvější," usoudil předseda pionýrské organizace Ivan Váňa. "Furt je to lepší než vaše tuberkulózní krávy, ruďásku," řekl jsem. Vytrhl jsem mu řízek z ruky a dal ho kolovat. V tom vstoupil do třídy ředitel. "Čuchám, čuchám, tady se peče bizoní maso." "Pojd a zakousni, šerife," vybídl jsem ho. Žáci ztrnuli a ředitel zrudl. "Co si to dovoluješ, lesní chátro," zvolal, "znáš školní řád a jeho přikázání? Ihned uhas oheň a připrav si učení na příští hodinu. S takovými jsem brzo hotov, mne nepřepereš. Na brigádě jsem vytrhl dub i s kořeny." Na ta slova odešel a ještě ve dveřích rozlomil křídu na důkaz síly. Nechtěl jsem mít ve škole maléry a tak jsem oheň uhasil. Zvonilo. "Při čem se teď budeme nudit?" zeptal jsem se spolužáků. Než jsem stačil zachytit odpověď, vstoupila učitelka. Zamumlala cosi na pozdrav mně nesrozumitelnou řečí, což mi bylo divné, neb otec mě naučil mluvě všech zvířat a ptáků. "Atvortě knigy," vyzývala učitelka sibiřskou fistulí. Seděl jsem jako pecka, protože jsem přirozeně žádnou knihu neměl. Chvíli se střídavě četlo. Krčil jsem se jak se dalo, dokonce jsem se snažil tradičně maskovat listem lopuchu, aby mě učitelka, připomínající vrásčitou tváří náčelníka Siouxů Sedícího buvola, neviděla. Bohužel veškeré maskování nepomohlo, neboť najednou se ozval mečivý hlas: "Čitať budět Kid psaněc." Bylo ticho. "No, čože ty ně čitaješ, malčik? Vot u těbja nět knigy. Pačemu, pačemu? Objasnitě. Ja tibje pakažu kartinky, kartinki Moskvy." Bylo mi trapně, neboť jsem jí, až na jedno slovo, vůbec nerozuměl. Učitelka se zase sklonila a z jejího dechu byla zřetelně cítit vodka. "Tak," promluvila konečně normální řečí, "kde máš knihu, rošťáku? Jak se chceš naučit světovému jazyku, když nemáš základní příručku?" V tom znovu přešla do dialektu: "Ja gavarju, ty s nami ně pajďoš v muzej Mičurina. A štože ja tibja vižu pervyj raz na uroke ruskovo jazyka?" Pochopil jsem, že mi vyčítá nepřítomnost ruské učebnice. Považoval jsem za nutné, protože nejsem rád, když mi někdo vyčítá věci, za které nemohu, říci: "Můj otec zničil učebnici, souško, a řka, že kromě angličtiny jiné řeči není, vyjma nářečí Apačů, věnoval ji Manitouovi jako zápalnou oběť." Učitelka opustila ve zmatku třídu a já se stal hrdinou dne. Před odchodem domů jsem byl pozván do ředitelny. Šerif tam stál s brunátnou tváří a zapsal mi nějaké znaky do žákovské knížky. "Dáš to otci podepsat a ten už ti napraví hlavu." Doma jsem předložil otci onu tiskovinu a uchýlil se do kouta očekávaje obvyklý výprask devítiocasou kočkou. Otec přeslabikoval písmena. Náhle se jeho tvář roztáhla do šťastného úsměvu. "Pojd ke mně, Kide psanče," řekl a rozpřáhl náruč. "Zasloužíš si odměny." Nechápal jsem jeho počínání. Tatík se znovu zahloubal do knížky. "Vychoval jsem tě dobře, chlapče." A pak vroucím hlasem přečetl zápis: "Váš syn se chová jako Indián."

 



JAK JSME SE VYPOŘÁDALI S BIG BEATEM

 

 

 

Náš kraj je tichý, katastrofami neoplývající. Básníci sem jezdí tvořit, ba i malíř zajede idylu načrtnout. Také léčebnu nervově chorých opodál zřídili. To sice klid kraje poněkud narušilo, ale takovou katastrofu, jaká se udála první červnovou neděli, nepamatují ani očití svědkové bitvy u Lipan. Začalo to na schůzi obecní rady, když se přikročilo k hlavnímu bodu: Zlikvidovat beatovou skupinu "Pilous", která svými sobotními a nedělními koncerty značně snižuje popularitu místní dechové hudby "Kmochův odkaz", žene mládež do tenat chuligánství a neplatí daně. Bylo předneseno mnoho návrhů na likvidaci, vesměs hraničící s trestním zákoníkem, ale nakonec byl schválen jeden všeobecný a nejlepší. Dechová hudba "Kmochův odkaz" vyzve skupinu "Pilous" k souboji, ve kterém ji zničí kvalitou provozovaných skladeb, břeskností trubek a libozvučností i jadrným rytmem. Souboj bude konán v neděli odpoledne na fotbalovém hřišti. Hřiště je volné; fotbalisté mají zastavenou činnost, protože před měsícem utloukli rozhodčího řípou. V neděli odpoledne nastala na hřišti atmosféra připomínající ovzduší slavných bitev. Na pódiu, sbitém z bílých prken, ležely už nástroje obou soupeřů. Nad dechovkou visely obrazy Františka Kmocha, Jaromíra Vejvody a heslo: "Polkou Škoda lásky zlikvidujem pásky". Pilousi nastoupili s fotografiemi Billa Haleyho, Beatles a posměšným transparentem "Proč bychom se netěšili, když nám Pánbůh bigbeat dal". Prvním, kdo nevydržel napětí chvíle, byl sólový kytarista Jiří Millstein. Přiskočil k zesilovači a vyloudil na něm zvláště silný jekot, aby ukázal jakost a tak zastrašil soky. Nato Václav Zalabák, hráč na bombardón, uchopil bleskurychle svůj nástroj a vydal na něm tak ryčný tón, až ve vzdálených Tuchořicích se začaly radovat krávy, domnívající se, že státní statek přiváží obecního býka. Losování a právo první skladby vyhrál kapelník dechovky Milivoj Jiřičný. Rázným gestem na sebe soustředil pozornost a zahájil pochodem "Mužně vpřed". Pilousi odpověděli bez váhání klasickou již skladbou "Rock Around The Clock". Obecenstvo se nevzrušovalo, neboť všem bylo jasné, že soupeři se prozatím jen oťukávají. Při polce "Ach bože, lásko, s tebou je kříž" zvlhly oči všem starším posluchačům. Pilousi tušili nebezpečí, a tak následovala skladba za skladbou. Hudebníci ze sebe vydávali vše. Ferry Janoušek, beatový idol, v extázi padal na podlahu, bil tváří o zem a rval si oděv, již tak dost skromný. Sólista dechovky, Jožko Zavázal, to zkoušel po něm, ale zdařil se mu pouze dokonalý obraz tropického šílenství. V obecenstvu propukaly skryté pudy. Důchodce Misník tloukl rozjařeně dřevěnou nohou o zem a povykoval: "Přituhuje, přituhuje!" Kapelník Milivoj Jiřičný chtěl mermomocí strhnout vítězství na svou stranu, a proto zařadil naráz dvě polky nejtěžší ráže: "Nic si z toho nedělám, že na čele bouli mám" a "Padla facka, padla na sále". A to byla chyba. Řezník Bílek neudržel svou mamutí sílu na uzdě. Vybičován dvojhlasem křídlovek, vytrhl plaňku z plotu a udeřil vší silou do stolu. Pak hravě roztloukl dva další a vyvrátil posvátnou lípu. Zástupkyně pionýrského oddílu po něm hodila vázu, původně určenou Ferrymu Janouškovi, leč zasáhla jen spícího traktoristu Málka. Ten, v domnění, že jej předseda budí pohlavkem, vstal a šel orat k lesu. Hudebníci se střetli uprostřed pódia, publikum je následovalo. Rozpoutal se zápas všech proti všem. Pouze důchodce Misník točil závratnou rychlostí dřevěnou nohou kolem sebe, volaje: "Nedotýkejte se mne, jsemť invalidou!" Ředitel devítiletky Leo Vitásek se sice nejprve snažil uklidnit dav přednesem "Otvírání studánek", pak ale raději odběhl do školy, kde se ukryl v botanickém kabinetu mezi tetřevem hlušcem a kánětem myšilovem. Na hřišti zatím zuřil boj, proti němuž je vyvraždění Slavníkovců románkem pro dospívající dívky. Bratrovražedná bitva skončila bez vítěze ve tři hodiny ráno, kdy silák řezník Bílek odešel s omluvou, že má před krámem lidi. Následujícího týdne k nám ještě zavítala exkurze vysokoškolských studentů, aby si připomněli, jak vypadaly Dráždany koncem druhé světové války. Dneska už na hřišti zase roste tráva. Postavili jsme novou tribunu a vyzvedli ředitele ze sanatoria. Hudba se však v obci už neprovozuje. Nejsou na to ani nástroje, ani lidi.

 



MATURITNÍ VEČÍREK

 

 

 

Složí-li člověk maturitu, zařadí se rázem mezi vážené občany a čekají ho různé výhody, kterých analfabet nikdy nepozná. Maturant bez obtíží čte, lze ho jen těžko ošidit při placení v lokále, nehledě k tomu, že umí i psát, a tak může v případě potřeby informovat své rodiče, že čekají vnouče. Přitom ovšem je třeba říci, že na samotném maturitním vysvědčení ani tolik nezáleží. Tato listina se stejně brzy ohmatá, nehledě k tomu, že správně rozlitá, hutná omáčka hravě překryje známky, které pokládáme za nespravedlivé.Všichni ti, kdož složili zkoušku dospělosti, mi dosvědčí, že ze všech maturitních formalit je nejdůležitější večírek, který je pravým vyvrcholením studijních let. Člověk brzy zapomene na trapné chvíle před zkušební komisí a ironické poznámky profesorů, ale co mu utkví v paměti, je právě večírek na rozloučenou, pořádaný zpola ilegálně zpravidla ve vinárně nevalné pověsti. Náš dýchánek ve vinném sklípku U šišky měl zpočátku důstojný průběh. Dostavil se i náš třídní profesor Pavel Bakoun, jemuž jsme tak rádi v třídní knize nahrazovali písmeno "k" písmenem "g". Nutno konstatovat, že se choval úplně jinak než za katedrou. Záhy si povolil kravatu, rozšněroval boty a nevyhýbal se tanci ani vínu. Bylo zkrátka vidět, že i on si po maturitách oddechl. A právem, neboť jsme nebyli zrovna třídou géniů. Při našich znalostech mohl jen málokdo počítat se studiem na vysoké škole a většina bude ráda, když se uchytí alespoň u dráhy, spoléhaje na nevlastního otce spolužáka Fouska, který jezdil po peróně s ještěrkou a slíbil všem protekci.Po deváté hodině došlo U šišky k prvnímu trapnému incidentu. Naši večeři, to jest kotlet, zanesl číšník omylem do vedlejšího salonku, kde ten večer hnízdil Klub přátel ptactva, a my dostali jejich menu - krupičnou kaši. Kdybychom předtím nepili na lačno, snad by se všechno urovnalo. Tahle jsme se však cítili krutě ošizeni a přivítali jsme větu třídního rebela Crhy, který prohlásil: "Tak takový přátele mám rád. Ptáky krměj a mě sežerou kotlet!" Vínem zmožený Bakoun se ho snažil uhlácholit mumláním: "Do lavice, zpátky do lavice, Crho, dopiš větu, ještě nezvonilo!" Ale to už jsme všichni spěchali pro svůj kotlet. Odpor přátel ptactva byl však nečekaně tuhý. Zvláště, když mnozí poznali v Crhovi lumpa, který často střílí ve Stromovce po drozdech a po nich. Po půlhodině se projevilo, že nepřátel bylo přece jenom víc. Ustoupili jsme do svého salonku a zavřeli rychle dveře, do kterých předseda spolku ještě dlouho zlobně kloval. A tak jsme na večírku nevečeřeli. Kotlet jsme prohráli a kaši stačil Bakoun během bitky spořádat. Asi také hojně zapíjel vínem, neboť k sobě náhle přitáhl vrchního číšníka a domlouval mu: "Melichárku, Melichárku. Řekni mi jedno - proč jsi mě ty čtyři roky tolik zlobil." Nervózní vrchní se snažil našemu třídnímu vytrhnout, ale Bakoun ho držel pevně. "Svěř se mi, Melichárku," pokračoval spiklenecky, "proč jsi nás všechny vodil za nos." Pak se třídní obrátil k nám, zatímco vrchní rudl. "Koukněte se všichni na Melichárka. Do školy chodil jako trhan a teď na večírku má takový krásný šaty. Řeknu ti, Melichárku, ty by ti moh závidět leckterý číšník!" Až do té chvíle měl vrchní pro Bakounův omyl pochopení a dokonce byl ochoten připít si s ním na tykání, ale když mu náš třídní zničil vínem frak a snažil se nehodu urovnat slovy: "To nic, Melichárku, to nic, budeš zase nosit ty svý špinavý pumpky..." došla vrchnímu trpělivost a vyhodil učitele ze dveří. Bakoun, který však nemínil jít ještě domů, se rychle vetřel do přízně milovníků ptactva, namluviv jim, že umí létat, což ostatně sami před chvílí viděli. A tak pil náš učitel dále v salonku ptakomilců.Po Bakounově odchodu ztratili zábrany i ti největší šplhouni. Jedničkář Mícha, který byl vždy vzorem slušného chování a jehož nejvulgárnějším výrazem bylo úsloví "Jdi mi k šípku", připíjel personálu vinárny vodou z květin a dožadoval se příchodu nájemných děvčat. Také ostatní premianti zapoměli na dobré mravy. Maminčin mazlíček Knížátko dal k lepšímu píseň "Za tou naší garáží, Anča na mě doráží" a uznávaná recitátorka školy Rybínová psala na zed Šrámkovy verše o lásce ňadrem, namočeným v šampaňském. Všichni se zkrátka bavili nenuceně, využívajíce nepřítomnosti učitele i rodičů. Jediný, kdo se příliž neveselil, byl rebel Crha. Seděl tiše v koutku, obočí svraštěno hlubokým přemýšlením. Zabráni do víru zábavy, jsme si ani nepovšimli, že se Crha pojednou z podniku vytratil. Veselí už totiž začínalo být velmi hlučné a společnost se rozdrobila na skupinky. Pouze samotář Pecha stál za piánem a jako vždy si čtyřmi prsty čistil nos. Také v salonku přátel ptactva se vědecké sezení měnilo v bohapustý mejdan. Je to trapné říkat, ale zasloužil se o to hlavně náš Bakoun, který zprvu seriozní rozpravu o ptáku nohovi stočil obratně na diskusi o nohách přítomných dam a s organizační schopností jemu vlastní uspořádal jejich přehlídku.Vítězkou se stala podle očekávání žena předsedy, jejíž nohy se nejvíce podobaly ptačím. Premiér spolku, nadšen malženčiným úspěchem, děkoval Bakounovi, že drží zábavu, a v záchvatu velkodušnosti navrhl, aby učitel přivedl ty své maturanty. Během několika minut byla probourána skleněná stěna mezi salonky a obě společnosti splynuly v jeden družný celek. Nikomu už ani nenapadlo vzpomínat na omyl s večeří. Byla to šťastná symbióza. Členům spolku se líbili naše spolužačky a my, studenti, jsme pak připoměli jejich ženám kouzlo a poezii mládí.

Před pátou hodinou ranní si předseda zjednal ticho. "Půjdeme domů," prohlásil. "V tuto dobu se ptactvo v korunách stromů probouzí a nejkrásněji zpívá." Zatleskali jsme mu a vyšli před vinárnu. Místo slibovaného koncertu nás však čekala Crhova pomsta. Na chodníku před podnikem leželo dobrých třicet čerstvě sestřelených vrabců, pečlivě srovnaných do jediné strohé věty: "TO MÁTE ZA KOTLET".

ŠUMÁKOVO HOSPODAŘENÍ

 

 

 

My, městské děti, málo se dostáváme do styku s přírodou, její tajemství nám zůstávají utajena a jen těžko chápeme pochody, kterými zrnko z klasu dostává vekovitou podobu vonného chleba, z něhož potají ukusujeme při vyučování pod lavicí. Z toho důvodu byl zatříděn do učebních osnov předmět nový a nanejvýš potřebný - práce na školním pozemku. Naší škole připadla bývalá farská zahrada, několik málo kroků od hlavní budovy.A týden nato se již rozběhlo na školním pozemku pravidelné vyučování a zároveň správcem polností byl jmenován učitel Kvasinka, zvaný Šumák. Parádním kouskem tohoto pedagoga byly poskoky na místě, doprovázené voláním: "Až jednou vyšumím, tak vyšumím!" Na škole vyučoval Šumák češtině, i když, pravda, zadrhával a slovo často zůstávalo nedopovězeno, což vadilo zvláště při diktátech. Pozemky mu přidělil ředitel Kobr, zřejmě doufaje, že se Kvasinkova vada řeči na zdravém vzduchu zlepší. Mezi kolegy ze sboru vzbudilo ředitelovo rozhodnutí značnou nelibost a závist. Všem bylo totiž jasné, že zahradu je možno lehce přeměnit v záhumenek a dřinu žáků i dary matky přírody použít k osobnímu obohacení. Nemýlili se. Šumák uchopil příležitost za pačesy beze zbytku. Hned první hodinu nás nechal nastoupit a řekl: "Úkolem předmětu je naučit vás, že země nedá nic zadarmo. Proto se všichni budete lopotit ne podle svých schopností, ale podle mé potřeby. Kdo je slabý, má zde možnost zesílit. Omluvenky z tělocviku tudíž u mne neplatí." Pak vyskočil a dodal ještě nad zemí: "Když někoho přistihnu při zahálce, tak vyšumím!"Nikdo se nezasmál. Všem nám bylo jasné, že je zle, neboť i Veřejnou bezpečností stíhaný žák Čoudek, který školou pohrdal, zalomil rukama, řka: "Pánové, je konec. Četl jsem v pasťáku Temno." Čoudkovo proroctví se vyplnilo. Šumák neváhal a upravil osnovy podle svého. "První rok vás naučím," prohlásil, "jak vypadalo zemědělství za feudalismu. Proto v hodinách, ač mne to mrzí, budu více drábem než učitelem. Hladíku, zde máš deset korun a skoč mi ke kováři pro bič za patnáct." "A pětikoruna?" zamumlal vyzvaný. "Tu si nech od cesty!" Zpitomělý Hladík políbil Šumákovi ruku a odběhl směrem ke kovárně. Restaurace osmnáctého století byla dokonale připravena. Nebýt živého plotu, naskytl by se náhodnému chodci při pohledu do bývalé farské zahrady tento obraz: Malé postavičky feudálního lidu stály shrbeny nad brázdami a vykonávali uloženou robotu. Jedva se někdo pokusil narovnat hřbet, zasvištěl drábův bič. Několik uplakaných děvčat mlelo mezi kameny zrní.U zdi fary se krčil na pranýři Čoudel v kládě, neboť se na začátku hodiny pokusil zesměšnit situaci tím, že recitoval Selský otčenáš. Náhle k poddaným dolehl z nedaleké školy hlas zvonku. Postavičky ožily. "Bude čeština, milosti," volaly směrem k drábovi. Kvasinka, který nehodlal nabrat civilní podobu, jim však ihned vzal naději. "Čeština proběhne zde. Máme dnes probírat lidová nářečí, kterým nejlépe porozumíme při selské práci." V tu chvíli byl Čoudek rád, že je v kládě. O přestávce jsme, nutno přiznat, pracovat nemuseli. Zato jsme si ale museli od Šumáka koupit námi vypěstované ředkvičky a kedlubny. Ten, kdo chtěl, aby dráb při češtině přimhouřil oko, položil peníze a svazek zeleniny nevzal.

Zdálo se, že feudálním řádem na farské zahradě nemůže nic otřást. Marně Čoudek punktoval selské rebelie, marně se někteří žáci snažili utéci na jiné panství. Až jednoho dne se Šumákovo samoděržaví zhroutilo. Postaral se o to nejmladší člen sboru, chemik Siváček, který celou věc ozmámil panu řediteli, když hodinu přetím poslouchal nářky deputace poddaných, vedené Čoudkem. Kvasinka byl potrestán přísnou důtkou a pozemky mu byly odňaty. Na jeho místo nastoupil oblíbený Siváček a Kvasinka vzal zase výuku chemie. Nesmírná úleva rozhostila se v naších duších. Nic nám nevadilo, že hodiny chemie se staly peklem, neboť nás Šumák nutil vyrábět zlato a elixír života, hlavně že s robotou na zahradě bude konec. Radostně jsme šli ten den na pozemky. Pohledný Siváček tam již stál. Seskupili jsme se kolem milovaného učitele, našeho zachránce, a čekali jeho slova. Siváček se na nás laskavě zadíval a řekl: "Čoudku, běž do klády, aby tě přešla chuť na stížnosti. A vy ostatní se svlečte do půl těla. Naučím vás, jak vypadalo zemědělství v řádu otrokářském."



BLBEC ZOUL

 

 

 

Bylo teplé květnové odpoledne, docela normální a obvyklé. Slunce zapadalo, do nádraží vjížděl ranní vlak, podle něhož vždycky kostelník Mouch zvonil klekání, u potoka kvetl blatouch a krávy vesele bučely hlady. Ani na maličké venkovské poště se nedělo nic, co by narušovalo řádný chod života. Pod vyvěšeným telefonem seděl poštmistr Baba a chystal se navyklým způsobem otevřít jakýsi balíček, aby z něho, než ho odevzdá adresárovi, ukradl tradiční úřední díl. Náhle se však nožík zachvěl a zarazil těsně nad papírem, neboť poštmistrovo zděšené oko spatřilo adresu: "Pro největšího blba v obci." - "Ba ne, blbec, Theofile, nejsi," řekl pyšně poštmistr, schoval nůž a začal uvažovat, komu tedy zásilku doručit. Jako první kandidát napadl pošťákovi tajemník Vřes, který si před časem postavil z obecních peněz za vesnicí hrad, kde bydlel s rodinou. Každé ráno vycházel po padacím mostě ven a tloukl zemědělce bičíkem, aby nezapoměli na feudální útlak. Nebo referent Lacina, co měl onehdy přednášku o potírání analfabetismu. Byla to přednáška zajímavá a poučná. Zvláště od toho okamžiku, kdy si posluchači uvědomili, že přednášející Lacina se domnívá, že analfabet je ten, kdo nepije alkohol. Poštmistr usoudil, že sám nemůže určit adresáta. Nechť rozhodne obecní rada.Předseda svolal členy a začalo se rokovat. Po chvilce úvah se objevil první návrh na obecního blba. Podle očekávání byl navržen pastucha Němý Józa, který tuto funkci zastával, byť neoficiálně, již za předmnichovské republiky. "No jo," uvažoval pokladník Myslivec, "ale co když to dneska má být úřední hodnost s pravomocí používat razítka? Co když bude muset jezdit na okresní porady a tam hovořit?" To byla správná připomínka. Je zřejmé, že Němý Józa by těžko mohl reprezentovat důstojně obec, i když jinak všechny předpoklady má...

"Jestli je to placená funkce, tak mám zájem," přihlásil se o slovo agronom Pešek, který měl velmi náročnou ženu. Kromě toho byl na mizině, protože ho zrujnovala akce, kdy sháněl potvrzení, že ačkoliv byl synem velkostatkáře, ukradli ho coby nemluvně cikáni a on, vyrůstaje jako potulný kotlář, kradl svému původnímu nenáviděnému otci ze sýpky obilí, rozdávaje ho chudým. Také se finančně vyčerpal podplácením prostých občanů, aby jej před úředními osobami nazývali "Jánošíku". Nato se přihlásili všichni ostatní, že by placenou funkci blba vzali, neboť všichni měli náročné ženy a všichni se finančně zruinovalli sháněním různých potvrzení. Proto byl předseda nucen zpřísnit měřítka:

  • Obecní blb musí být nejméně 175 cm vysoký, štíhlé postavy.
  • Vyžaduje se středoškolské vzdělání a znalost jednoho světového jazyka.
  • Nutno prokázat záslužný čin pro obec. Tak tedy vypadl malý tustý pokladník Myslivec, pak lékař Žofka, ktrý byl samouk, a obecní pytlák Mráz. Největší naději na zvolení měl krásný referent Zoul, který se navíc mohl prokázat zvláště záslužným činem. Předloni totiž přišel na to, že obecní škola je v údolí a žáci po skončeném vyučování musí unavení ještě šplhat do vrchu. Proto nechal na kopci vystavět druhou školu, přesně takovou jako budova v údolí. Žáci seběhli ráno s kopečka dolů, usadili se stěží do lavic a čekali. Během dopoledne je školník Vacek po dvojicích přetahal - v zimě na sáňkách, v létě na trakaři - do školy horní. Odtamtud po vyučování seběhli žáci opět svěží do vesnice. Tak se žactvu zachránilo mnoho sil, tolik potřebných k vývoji mladého těla. Díky tomuto nápadu Zoul skutečně v konkursu zvítězil. Měl ovšem štěstí, že už mezi námi není učitel Siláček, před jehož činem pro mládež vše ostatní bledne. Siláček se opíjel do němoty, zpustnul, stal se vandrákem a nakonec uhořel ve stohu, aby ukázal mladým, kam až vede alkoholismus, metla lidstva.Zoul rozechvěn přistoupil k balíčku, otevřel jej, vyňal šest rolniček a lístek: "Posíláme doplňky k uniformě. Očekávejte další instrukce na náměstí." Z dopisu bylo zřejmé, že musíme obecnímu blbci opatřit uniformu. Ředitel Vitásek si vzpoměl, že rolničky patřívaly k úboru Kašpárka. Nechali jsme tedy ušít nový kostým Kašpárka a Zoul v něm v pondělí ráno pyšně vyšel na náměstí očekávat instrukce. Když ho spatřil řidič autobusu Veverka, zděšeně vystartoval a nazítří změnil trasu. Mlékařka Kohoutová se vylekala, že přijeli komedianti, a zamkla slepice a dceru, zatímco důchodce Misník se horečně pídil, jaké se budou dávat kusy a kde je předprodej. Zoulovi dřevěněly nohy, a proto několikrát poskočil na místě. Rolničky vesele zazvonily a z kolemjedoucího auta mu někdo hodil peníz. Seběhnuvší se děti pochopily příležitost k dovádění. Tloukly do Zoula pěstičkami, volajíce: "Zoule, Zoule, naskočí ti boule!" Zoul by jebyl nejraději zpohlavkoval, ale protože byl obecním blbem, pouze se vesele smál a zvonil rolničkami.

    Za čtrnáct dní se stala se Zoulem neobyčejná změna. Už neskákal na místě, ale běhal po dláždění a máchal se v kašně, volaje: "Koukněte se, Zoul, udělá kotoul!" A skutečně dělal krásné kotouly přes náměstí. Paní Zoulová prohlásila, že proti jejímu muži je Němý Józa Sokrates, a odešla hledat štěstí jinam. Dokonce i předseda se jednou naklonil nad kutálejícím se Zoulem a smutně, ale s převahou mu řekl: "Ty blbečku." Dal Zoulovi koláč a šel úřadovat. K večeru přijelo několik bíle oblečených mužů s žádostí, aby Zoul vstoupil do jejich vozu. Ten radostně pokýval hlavou a řekl: "Á, na ústředí," vhopkoval do auta a odjel. Od té doby jsme o něm neslyšeli a spadl nám kámen ze srdce. Obecního blba vykonává nadále neoficiálně Němý Józa bez platu, bez uniformy a je na něj spolehnutí.




    BRATROVA SVATBA


    Je to už na světě tak zařízeno, že muži krásného zevnějšku mají stoprocentní úspěch u žen. Krasavcům ženy nadbíhají, dávají jim peníze, dary, duše i těla. Také můj bratr patřil od malička k pohlednější sortě mužů. Na kterou pohlédl, tu měl. Už kojná mu dával mnohem více mléka než mně. Později pak na pískovišti byl obklopen holčičkami, které mu nabízely kyblíček, prozrazovaly mu, kde je nejčistší písek a v kterém kině promítají nové kreslené filmy. Tak bratr rostl, hýčkán ženami. Ani v tramvajích, kde vykonávala službu dáma, nemusel vytahovat drobné. Naopak mu průvodčí uvolnila nejlepší místo a invalida dopadl tvrdě na dlažbu mezi kolejnicemi. Feminizace školství zajistila pak bratrovi vyznamenání. Učitelky mu odpouštěly úkoly a při zkoušení bratr kladl otázky a ony odpovídaly. Pamatuji se, že ruštinářka mu dala jedničku i za takovou odpověď, že Puškin byl carský výrobce zbraní a dobře mu tak, že hoTrockij dal popravit.A tak bratr dospěl. Byl to ženich k pohledání. Vždy pečlivě navoněn, knírek uhlazen voskem, pumpky spuštěny svádivě ke kotníkům, rádiovku stočenou koketně nad uši a bosé nohy, pravidelně pleskající o asfalt. Matky vystrkovaly dcery z oken a snažily se upoutat pozornost ke svým příbytkům. "To by byla partie," vzdychaly, "představte si ho v botách." Skutečně, takové úspěchy u žen neměl snad ani Casanova. A což teprve na plovárně, když bratr svlékl módní hubertus a obnažil tělo, místy vytrénované sportem. Na slunci se teprve zablesklo v plné kráse jeho tetování, malebně rozprostřené po celé horní polovině těla. A věru měl se čím chlubit. Na levé paži chystal se k výpadu Spartakus, na hrudi pak manifestovali dělníci z Kolben-Daněk v počtu šedesáti šesti figur. Záda obsadili družstevníci z Javorné, jásající nad novým kombajnem. "Tak kdy už do toho konečně praštíš?" otázal se jednou nevrle otec, když vyhodil ten den již šestatřicátou žadatelku o bratrovu fotografii. "Já už tě odmítám živit." "Stačí říct," pravil bratr, "stejně už bych si přál mít děti, abych si měl s kým hrát." Pak vyšel do večerní ulice a za tři týdny byla svatba. Celá rodina se radovala, jenom já jsem bratrovi záviděl. Nevěsta byla jak se patří, vše na svém místě, nic nechybělo. I věno měla. A já, přestože jsem byl starší a solidní pílí se dopracoval hodnosti strážmistra a slušivá uniforma zdobila moji postavu, nemohl jsem najít nevěsty, přestože všechny denní listy otiskovaly 5krát v týdnu můj inzerát: "Reprezentativní elegán v uniformě z jemné příze s pistolí hledá ženu podobné povahy. Zn. K vidění denně na křižovatce U anděla."

    Tu přilil otec oheň do ohně: "A co ty, Sašo, nebudou dvě svatby naráz?" Vstal jsem, nasadil čepici se štítkem a zvolal: "Budou, ale až já budu chtít. Však já vám ty radovánky překazím." A pak přišel svatební den. Hvízdaje si Pochod hradní stráže, oblékl jsem si slavnostní uniformu a vyšel na svou křižovatku. A čekal jsem jako pytlák na vysokou. Má chvíle přišla. Kolem deváté se objevily před křižovatkou svatební taxíky. "Á, bratr," řekl jsem si, "hodně štěstí!" Hodil jsem tam červenou a odešel na svačinku. Jedním okem jsem pozoroval, neporuší-li někdo barvy. Jeden taxikář se o to pokusil. Stálo ho to dvacet korun a dál nejel. Tchýně šla pěšky. Za ní běžel tchán. Zaplatil 50 Kčs za urážku úřední osoby. Ostatní během půlhodiny vycouvali, ale to už mi nevadilo. Zadaná půlhodinka na Staroměstské radnici uplynula. Svatebčané stáli sklesle pod orlojem. To už sem šel jakoby nic zase kolem. "Kontrola občanek," zvolal jsem důrazně. Občanky byly bohužel v pořádku. Šel jsem na to tedy z jiného konce. "Rozejděte se, netvořte mi tady hloučky!" Rodiny začaly mručet. "Dost šuškandy," rozkázal jsem a vytáhl pistoli. Bratr po mě skočil. Na to jsem ovšem čekal. Cvakl zámek a brácha byl zatčen. Půl roku si posedí v chládku. Napadl spravedlnost. A já mám dost času, abych se mezi tím pořádně koukl po holkách. Jak jsem řekl, svatba bude v jeden den!




    MŮJ VSTUP DO INTERNÁTU


    Od pěti let jsem toužil po kariéře úředníka v bance. Mít černé kolotové rukávy, razítko, v zásuvce chléb s koňským salámem, přepážku s neprůstřelným sklem proti střelám banditů a slinám zákazníků, před sebou mít stohy bankovek tvrdé české valuty a čtrnáct dní dovolené. Život však obyčejně nepřeje dětským snům. Také mně se neměly tužby vyplnit. Když jsem vycházel ve čtvrté třídě devítiletku, zavolal si mě otec do včelína za město, kde jsme bydleli, a řekl: "Školní docházku jsi splnil ne zrovna nejlíp a vstupuješ do života." "Ano, teď budu bankovním úředníkem." "S tím se rozluč," zarazil mě otec, "se svým vysvědčením se mezi škrabáky neuchytíš. Již jsem tě zapsal do zemědělské školy s internátní výchovou. Budeš-li se dobře učit, staneš se kočím." Pokoušel jsem se otci odporovat holí, ale tatík zvolal: "Ještě ránu a otevřu úly!" Prohrál jsem. Druhého dne ráno mě otec dovedl na nádraží. Opatrně se rozhlédl a zavedl mě k nákladnímu vlaku. "Život je tvrdý, chlapče," řekl, "nebude se s tebou mazlit. Skoč do něj rovnýma nohama," a přivázal mě pod vagón k nápravám vozu. "Šťastnou cestu a piš," šeptl pak ke kolejím a dojatě odcházel směrem k nádražní restauraci propít ušetřené jízdné. Otočil jsem za otcem naposledy uslzené oči. "Děkuji ti za výchovu, tatínku." Zahlédl jsem ještě, jak se otec na peróně ujal kufru, který se mu zdál opuštěný, a zmizel s ním rychle v davu. Zůstal jsem sám, poprvé bez domova. Snad proto se mi začaly honit hlavou divné myšlenky. V internátu se se mnou mazlit nebudou. Vždyť co je to vlastně internát? Omšelá budova, kde jsou chlapci a děvčata pod jednou střechou a nesmějí k sobě, ani kdyby si to přáli. Za těchto myšlenek ubíhala má cesta do Jesení na Šumavě. Pražce se mi míhaly těsně pod sedínkou a výhybka mě co chvíli klovla mezi žebra. Také roj včel, který jsem si doma vypůjčil, abych měl nějaký majetek do začátku, začínal nebezpečně bzučet. Často vyběhla včelka zpod čepice a toulata se mi po tváři, jež zvolna opuchala. Po dvanácti hodinách jízdy, přesně v Jesení, provazy povolily. Dopadl jsem mezi koleje. Po čase, právě když jsem otvíral oči a přemýšlel, kde že to jsem, zvedal mě průvodčí ze země. "Co tu děláš, chlapče opuchlý?" ptal se přísně. "Ale naslouchám dunění, nejede-li v dáli vlak," vymluvil jsem se chytře a prchal důstojně jakousi stokou směrem k internátu. Tma mi sice stěžovala orientaci, ale velký řev mě vedl neomylně. Před internátem stály dva zástupy. Na jedné straně dívky, na druhé chlapci. Několik mužů stálo na valníku a křičelo dolů. Světlomet umístěný na věži internátu osvětloval prostranství, jiný pročesával okolí a jakýsi střelec vysílal z oken ředitelny k lesu náhodné rány. "Záznamy hovoří jasně", křičel muž z vozu, "jeden přivandrovalec, jménem Antonín Bobr, chybí. Dokud se nenajde, nedostanete oběd a klíč od záchodku." Pochopil jsem, že mě hledají. "Už jdu," zvolal jsem a vběhl do světla. Pán, zřejmě ředitel, seskočil z valníku a vyťal mi políček. "Kde jsi byl, Toníčku?" a znova rána. "Spal jsem," pravil jsem podle pravdy a uhnul biči. "Kdepak jsi spinkal?" vyzvídal ředitel a strčil do mě valníkem. "Na kolejích," odpověděl jsem, chtěje se zachránit čistou pravdou. Ředitel s vychovatelem se na sebe podívali a kývli hlavami, jako by něco tušili. "Dobře, Toníčku," řekl ředitel, "chceme ti věřit, ale pověz nám tedy, proč tolik páchneš?" "Šel jsem stokou," vyhrkl jsem upřímě. Direktor s vychovatelem na sebe kývli ještě výrazněji. "Samozřejmě, že se my, hlupáci, tak ptáme. Ale vysvětli nám Antonínku, proč jsi tak opuchlý?" Ani tentokrát jsem nezalhal: "Mám pod čepicí roj včel." "A máme ho, lháře," zapištěl vychovatel a ředitel mi strhl čepici z hlavy. A začal karneval. Včely, dlouho bez potravy, ukazovaly řediteli, jak jsou pilné. Pokryly jeho postavu bručivým kobercem a měly se k dílu. Mezitím, co vedení volalo o pomoc, obstoupili mě budoucí spolužáci a jednohlasně mě zvolili svým náčelníkem. Bývalý vůdce ke mně přistoupil a prohlásil závistivě: "Takhle si představuji vítězství lži."




    JAK JSEM SE ZŮČASTNIL KULTURNÍHO ŠKOLENÍ


    Jelikož můj otec míval továrnu na výrobu houpacích koní, začal jsem se učit zedníkem. Seznámil jsem se s vodováhou, matlal se v maltě a cimentu a jednou jsem v pracovním nadšení shodil mistra z lešení. Od té doby mě nechávali pracovat pouze v přízemí, posílali pro pivo a jednoho dne jsem byl dokonece vyslán na školení kulturních pracovníků.Hned na počátku nám řekli, že se máme stát na svých pracovištích nositeli a vyslanci kultury. Učili nás číst správné knihy a radovat se z obrazů. Někteří účastníci tyto věci těžko chápali. Bylo vidět, že do styku s kulturou přišli doposud jen zřídka. Snad proto pro nás vedení kursu naplánovalo návštěvu divadelního představení, specielně pro tento účel doplněného i hudbou. Odpoledne se nám snažili vysvětlit, kdo to byl Shakespeare a proč ho milujeme. Říkali to tak sugestivně, že někteří soudruzi si Williama velmi oblíbili a dožadovali se, aby byl pozván na besedu. Jen těžko si nechávali vysvětlit, že je to nemožné. "Není to správné," volali, "kdyby William přijel k nám, ještě více by se rozvinul jeho talent než u kapitalistů." "Ba napsal by určitě více tragédií," tvrdili jiní. "Jistě žertujete," znervózněl vedoucí kursu, doktor filozofie Jan Epstein. "Jakýpak žertování," ozvalo se ze sálu. "Soudruhu, jsme tady my pro tebe, nebo ty pro nás. Abychom na tebe nepodali hlášení!" Historik se zalekl a do konce přednášky už jen lapal po dechu. Některé soudruhy to zaujalo a činili si poznámky.Večer jsme šli do divadla. Mnozí kulturníci byli už předtím na pivu a o to více se těšili. Než jsme se stačili usadit, zhaslo světlo v sále. "Zase šetřej," zvolal rýpal Tenk. "Ticho," sykl kdosi. "Ve tmě si troufáš, viď," opáčil hbitě Tenk. "Co to hrajou?" informoval se někdo. Žádostí o ticho přibývalo, většinou z řad lidí, fádně oblečených v černém. Z jejich dychtivých pohledů jsme poznali, že jsou to prosťáčci. "To jsme zapadli do pěkný party," stěžovali si někteří účastníci kursu.Konečně se opona otevřela. Bylo to štěstí. Dokonce i soudruh Tyťjuk ztlumil tranzistor a hltavě se zadíval. "To je kus," zhodnotil ženu, která se objevila na scéně. "Jsou k mání fotky?" dotazoval se hlasitě směrem, kde tušil biletářku. "Bráško, kupuješ fotky? Vezmi mi polárku," žadonil Bedrna z galerie a poslal Tyťjukovi vzduchem hrst drobných. Jakýsi starší pán na 1. balkónu spatřil letící mince a v domění, že nebe se otevřelo a bůh vyplácí jednotku, zřekl se v poblouznění důchodu ve prospěch státu, čehož již druhého dne litoval. Na jevišti se zatím k dívce přidružil jakýsi muž, zřejmě švihák. "Chlapy tady taky nemaj špatný," mínil Tyťjuk. V tom orchestr začal podmalovávat hru líbivou hudbou. "Smím prosit?" vymrštil se Tyťjuk. "Račte," uvolňovala mu cestu z řady sousedka. "Myslela jsem si od začátku, že je vám špatně." "Ale né, já myslím tanyny, tanyny," vemlouval se marně Tyťjuk. Mezitím soudruh Fortunát došel ke kapelníkovi a přilepiv mu načelo dvacet korun, vymáhal pro sebe sólo. A tu se stalo to, co se stát nemělo. Kapelník, místo aby Fortunáta napomenul, klidně sólo zahrál. Jeho příkladu následovali i ostatní. "Znám pikantní básničky," podbízel se Hamlet a již recitoval pro pár nadšenců v dešti drobných. Ani Ofelie nezůstala pozadu a předváděla exotické tance, za příplatek pak Krásu bez závoje. Když to viděl Polonius, opovrhl klasikem a začal kšeftovat s tuzexovými bony. Statisté nabízeli zednické a instalatérské práce, v bufetu zahájili výčep lihovin. Pokladní dala kolovat za levný peníz pornografické materiály, ze šatnáře se vyklubal kapsář. Kotelník přestal topit a pěchoval okénkem vnoučkům do brašniček brikety. Nápověda přesedlal na kuplířství, zatímco postarší uvaděčka uváděla za pět korun mladé hochy do života.

    Opustil jsem stánek kultury řka, že si Hamleta přečtu raději v Saudkově překladu. Druhého dne jsem byl vyloučen z kulturního školení a potrestán přísnou důtkou, neboť jsem se nezúčastnil Večera Družby Pracujících s Umělci.




    VÝCHOVNÝ KONCERT


    Přední pedagogové jsou zajedno v tom, že při výuce je nejlépe spojit teorii s praxí, neboli oživit suchopárný výklad názornou akcí. Součástí hudební výchovy ve školách jsou proto tradiční návštěvy koncertů, hudebních muzeí a rodných domků velkých Mistrů. Nutno však přiznat, že tyto akce nedosahují u učitélů té obliby jako u žactva. Repertoár výchovných koncertů nebývá totiž příliš často měněn, a tak stejné tóny houslí slyšívá zasloužilý pedagog během své praxe mnohdy až stopadesátkrát, a to v něm, i když se vzpírá, musí zanechat trvalé následky. My jsme je alespoň na svém učiteli Vítu Machovci zřetelně pozorovali. A nyní, ne že bychom mu to přáli, se měl jeho stav opět zhoršit. Výchovný koncert z houslových a violoncellových skladeb byl pro naši školu naplánován na březen. Když se o tom Machovec dověděl v hodině z oběžníku, rozeštkal se. Později nám tvrdil, že dojetím, ale my dobře věděli, že šlo o šok, což se projevilo tím, že žákyni, která oběžník přinesla, dal spropitné a nechal po ní pozdravovat kuchaře. Stav, ve kterém se Machovec od té chvíle nacházel, lze směle nazvat hlubokou depresí. Často během výkladu upadl do letargie a jeho rty beze smyslu ševelily: "Koncert, koncert." O přestávkách ve sborovně se pak pečlivě vyhýbal setkání s učitelkou Bezděčkovou, jejíž postava na první pohled připomínala harfu. Všechny okolnosti skutečně nasvědčovaly tomu, že letošní koncert bude pro Machovce utrpení.Už při vybírání peněz na umělce a jízdné neměl štěstí a záhadně se mu nedostávalo 16,20. Zbývající obnos mu pak byl během oběda ve školní jídelně kýmsi ukraden. Když to Machovec zjistil, vstal od roštěnky a zavolal Veřejnou bezpečnost. Ta nenašla ani peníze, ani roštěnku a navíc dlouho do noci učitele vyslýchala, nejde-li o zpronevěru.Ve středu před koncertem upustil Machovec v naší třídě od výkladu a uděloval nám poučení ohledně výpravy na Žofín: "Uvědomte si," řekl, vzpomenuv na ztracené peníze, "že letos jste v tramvaji i na koncertě mými hosty a vyzývám vás tedy, abyste se podle toho chovali. Umělci jsou jemní lidé a v rukou drží drahocenné nástroje, mnohdy italské. Kromě toho se potřebují k produkci vrcholně soustředit, což vyžaduje ticho. Proto si Vlach, Procházka a Táč sednou vedle mne, a budou-li hýkat jako v hodinách kolegyně Kolenaté, vyvedu je ze sálu a zmlátím ještě na ostrůvku." Po krátkém selhání řeči nahlédl Machovec do abecedy a pokračoval: "Sejdeme se v 8 hodin ráno před školou. Přijdete svátečně oděni a upraveni. Neznamená to ovšem, že Emerová se zlije tou lacinou voňavkou, po které se panu inspektorovi udělalo špatně. A co je nejdůležitější Vycpálek nechá výjimečně protentokrát doma prak, což osobně zkontroluji."V den koncertu dostoupila Machovcova nervozita vrcholu. Rozloučiv se s manželkou slovy: "Nazdar, Karle," zamířil ke škole, kde jsme ho již očekávali. Po přísné osobní prohlídce se učitel částečně uklidnil. Řvouni Vlach, Procházka a Táč byli nastydlí a stěží zašeptali pozdrav. Vycpálkův prak nikdo neukrýval a obávaný střelec sám neměl žádného zavazadla kromě síťovky s kapesníkem a vánočkou ke svačině, se kterou, jak Machovec vtipně poznamenal, se dá střílet těžko. Když pak třídní ještě zběžně přičichl k Emerové, odvedl nás na tramvaj. Ten den zrovna nejezdily elektriky nejplynuleji. Asi kránu sprchlo, a tak první relativně prázdný vůz přijel v okamžiku, kdy na Žofíně začínal koncert. Z toho důvodu vstoupila naše třída se svým hostitelem Machovcem do koncertního sálu o dvacet minut později, z čehož pořadatelé neměli přílišnou radost. Je pravda, že po nás přišly ještě dvě třídy, ale sedaly si daleko tišeji. Navíc Machovec, jemuž osud a žák Procházka přistrčili třínohou židli, byl po pádu pranýřován virtuosem z podia, že se na koncert dostavil opilý.

    Učitel se nezmohl na slovo odporu. Sedl si rychle na novou židli a tvářil se jako uličník, přistižený při týrání zvířat. Začali jsme pojednou se svým třídním cítit. Plešatý umělec se totiž na něho znovu vyzývavě zadíval a zaburácel: "Tak, člověče, odpovězte, když vás kárám!" Místo Machovce odpověděl nečekaně Vycpálek. Vyndal ze síťovky vánočku, zručně ji rozlomil a objevil se nádherný kovový prak s gumou č. 6, která dokáže metnout i dlažku. Nadělat z vánočky koule zvící kachních vajec bylo pro Vycpálkovy sousedy dílem okamžiku. A pak již střelcovy ruce proměnily gumu a drát v zákeřný kulomet. Právě když virtuos, vědom si toho, že uchvátil dívky v sále vysokými tóny svých houslí, a hodlal si zvýšit popularitu dalšími šprýmy na úkor nebohého Machovce, začalo mu pleskat těsto o nahou hlavu. Výchovný koncert tak vzal nečekaný obrat. Konferenciér, který v podobné situaci asi nebyl nováčkem, rychle vyšel k mikrofonu a koncert ukončil, dávaje tím virtuosovi možnost důstojného ústupu. Umělec, snad že byl příliš mlád, to nepochopil. Snad se nechtěl vzdát úspěchu u děvčat, snad ho rozzuřila patka vánočky, která zasáhla housle a vychýlila kobylku ze směru, daného mistrem houslařem. Kryje se notovým materiálem, přibrousil třemi tahy nože smyčec do vražedné špice a pak, používaje houslí jako štítu, vrhl se z pódia směrem k Vycpálkovi. V tu chvíli Vlach, Procházka a Táč zapoměli na nachlazení a rozhýkali se do neuvěřitelné síly. Mistr překvapen disharmonickým zvukem, který z konzervatoře neznal, se na okamžik zarazil. To stačilo Vycpálkovi k tomu, aby znovu nabil. Skvělá rána pod nohy způsobila umělcův pád. Na zemi ten člověk ztratil poslední špetku rozumu. Těžce se zvedl a jako robot postupoval metr za metrem vpřed. Legrace skončila. Pod údery smyčce jsme opouštěli bojiště. Náš kamarád stál proti umělci jako králík proti kobře a jeho konec se zdál být dílem okamžiku. Vystřelil sice ještě po houslistovi zmuchlanou síťovku, ale sám nevěřil v účinek této rány. Náhle pomohlo samo nebe, či lépe řečeno Emerová. Přiskočila k bezbranému střelci a podala mu jakousi lahvičku. Vycpálek pochopil a vzápětí se lahvička roztříštila o tělo houslí. Laciná voňavka podruhé slavila úspěch. Umělec, stejně jako loni inspektor, okamžitě omdlel. Sál ulehčeně vydechl. Vycházeli jsme ze síně s pocitem vítězů. A když ještě třídní Machovec jakoby mimoděk rozšlápl Mistrovy housle a otočil se na nich podpatkem, pochopili jsme, že tentokráte nevyvodí ze střelby prakem žádné důsledky.

     

  •  

    Náhledy fotografií ze složky GUINESS

    Komentáře

    Přidat komentář

    Přehled komentářů

    Zatím nebyl vložen žádný komentář